Informátoři a rádio.
Další problém s ozdobou důstojnického sboru kapitánem Strnadem , zástupcem velitele pro věci politické, jsem měl zásluhou jistého informátora z řad mužstva, který se chtěl vetřít do přízně tohoto důstojníka, dostatečně mocného, i když po některých stránkách duševní vyspělosti zvláštního.
Kapitán Strnad byl Hanák, což se podle dialektu dalo poznat i po jeho dlouhém působení v Čechách. K jeho velké vášni patřila praporková signalizace. Připomínal generála, který v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka miluje rozpočítávání vojáků: prvý - druhý.
Žádný poplach s výjezdem motorových vozidel, a bylo jich dost - asi tak jednou za dva měsíce, se neobešel bez toho, aby se kapitán Strnad neobjevil se dvěma barevnými praporky a neřídil dopravu. Nejdříve na křižovatce v prostoru jednotky, potom na prvním nákladním vozidle. Bez ohledu na počasí jeho horní polovina těla neohroženě vyčuhovala nad střechou kabiny, aby vzadu jedoucím vozidlům signalizoval, že se odbočuje nebo zastavuje. Nějaké rádiové spojení ho nezajímalo. Nesměl však se řidičovi ztratit před ním jedoucí gazík velitele, jako se jednou stalo. Kapitán Strnad okamžitě kolonu navedl na lesní cestu. Zajížďka byla asi jen kilometr, protože nás zastavila úzká lávka přes řeku, ale zdržení při couvání a otáčení bylo nejméně hodinové.
Po převelení na odloučenou rotu nám několik měsíců trvalo než jsme se u nové jednotky řádně rozkoukali a pochopili tamní poměry, vztahy a celkovou atmosféru. V té době došlo k několika mimořádným událostem, které se neobešly bez dohry u vojenského soudu a tvrdých trestů. Tou první událostí byla trochu tvrdší domluva jednomu udavačovi z řad poddůstojníků (7 zubů), tou druhou autonehoda. O něco později jsem kvůli závisti či horlivosti jiného udavače přišel o vlastnoručně vyrobené rádio.
Není udavač jako udavač. Vynecháme-li policii a různé zpravodajské služby, které si vydržují profesionální udavače, dostaneme se k armádě, kde velitelé o dobrovolné informátory neměli nouzi. Udavačům z toho plynuly různé drobné výhody jako ulejvácká zaměstnání, vycházky atd. Naopak velitel věděl o všem, co se v mužstvu dělo, a když mu došla trpělivost, tak trestal.
Lidé udavačského typu se s tou vlastností rodí a vyskytují se všude, od mateřských škol až po domovy důchodců. Udavači vždy byli nezbytným nástrojem všech možných i nemožných šéfů, od učitelů, přes manažery v továrnách, přednosty úřadů, až po ministry vlády. Pokud se jedná o policii, je známo, že v českých končinách se získáváním informátorů nemívala problémy. A vůbec nevadilo, že mnozí byli duševně na úrovni Pepka Vyskoče z již zmíněného románu o Švejkovi.
U jednotky nebylo problémem sehnat radiosoučástky, a tak jsme s kolegou Zdeňkem Š., který jako kreslič sloužil ve stejné směně jako já, dostali nápad, že bychom si z různě zapomenutých součástek mohli postavit rádio. Na třech až pěti radiolokátorech se sice denně něco opravovalo, byly vyměňovány a vyhazovány celé bloky radiosoučástek, zásluhou jejich výroby v Sovětském svazu hodně masivních. Ty by se daly použít snad jen v největší nouzi. Používání polovodičů bylo v té době v plenkách, na trhu se teprve objevovala první kufříková tranzistorová rádia. Něco součástek zbývalo z radiostanic a z provozu telefonů, ale naším nevyčerpatelným skladem byla "Marešova bedna."
Honza Mareš, podle padesáti a více denně vykouřených cigaret zvaný Palič, v době, kdy jsme stavěli rádio, už dávno byl v civilu a stál jako zedník někde na lešení. Předtím u naší odloučené jednotky dělal telefonního mechanika, což ho opravňovalo kdykoli opouštět kasárna a "kontrolovat" telefonní sloupy a dráty. Kdysi jako nováček absolvoval kurz radiomechanika, a to ho tak zaujalo, že se z něho stal vyhlášený výhradní rádio- a televizní opravář pro nejméně deset okolních vesnic. Protože i důstojníci měli televizory a rádia, a Mareš jim časté poruchy odstraňoval zdarma, o jeho opravářské podnikání se nikdo nezajímal.
Vesničtí zákazníci byli spokojeni, především s rychlostí oprav (na okrese byla jediná opravna, takže se na opraváře z komunálu čekalo asi 14 dní), vracíval se Mareš do kasáren s plnými kapsami peněz - pokud si za ně nekoupil cigarety. Mimo toho si přinášel stará rádia, která buď opravoval nebo rozebíral na součástky. To zřejmě byl základ bohatého skladu, který vytvořil.
Před odchodem do civilu Mareš nějaké vybavení dílny a součástky si odeslal domů, zbytek uložil do plechové bedny(asi 80x40x20cm), s jejímž vynesením zaváhal, neboť všichni, co šli do civilu, byli týden předtím někam odveleni. Bednu se součástkami nám přinesl na radiostanici, abychom ji ukryli, že se pro ni někdy vrátí. Za kým jednou zaklapne brána kasáren, ten uzavře jednu kapitolu života. Co tam zanechal, to tam nechal, už ho to nezajímá. Ani Mareš nebyl výjimkou.
Trvalo to asi dva měsíce, než se nám podařilo od základu postavit a spustit parádně fungující rádio, šestilampový superhet. Nebyla to jednoduchá práce, kterou jsme mohli dělat jen tajně, během služby, přičemž nikdo z nás neměl s takovou piplavou a složitou prací zkušenosti. Tištěné spoje se nepoužívaly, jen zvonkový drát a cín. Znamenalo to vytáhnout bednu a nářadí ze skříně, hodinu dvě pracovat, potom zase všechno schovat. Využívali jsme každé chvíle k práci, ovšem po vychytání všech "much" výsledek za to stál. Z venku to sice nevypadalo jako luxusní hrací skříň, obal chyběl, ale hrálo to perfektně a chytit se na to dalo všechno možné, od nejkratších krátkých vln až po nejdelší.
Samozřejmě, že jsme se s výtvorem pochlubili a předvedli několika lidem. A to byla chyba. Dlouho jsme se z dokokončeného díla netěšili. Asi tři dny. Byl podvečer, seděl jsem u radiostanice, když jsem v okně zahlédl blížící se skupinu dozorčích, vedenou zástupcem pro věci politické kapitánem Strnadem. Vpadli do místnosti a politruk mě vyzval, abych vydal elektronky, které se ztratily z televizoru v kulturní místnosti. Odpověděl jsem, že tam nic z televizoru není.
"Tak se podíváme," řekl a otevřel přesně tu skříň, kde bylo naše pracně stvořené rádio. Vytáhl je ven a prohlásil: "Tohle není nic jiného než tajná vysílačka, to musím předat kontrarozvědce." Předal rádio dozorčímu a vytáhl Marešovu bednu se součástkami. Při pohledu dovnitř zajásal: "Tak tady jsou ty součástky, které se neustále ztrácely z televizoru." Podal bednu jinému maníkovi a průvod opustil stanici. Bylo nad slunce jasné, že politruk šel najisto, že byl někým informován.
Kde naše rádio skončilo jsme nepátrali, pravděpodobně někde na skládce, byli jsme otráveni, nejen zbytečnou prací, ale hlavně tím, že i mezi lidmi, kterým jsme důvěřovali, se našel padouch. (M.Veselý)
Další problém s ozdobou důstojnického sboru kapitánem Strnadem , zástupcem velitele pro věci politické, jsem měl zásluhou jistého informátora z řad mužstva, který se chtěl vetřít do přízně tohoto důstojníka, dostatečně mocného, i když po některých stránkách duševní vyspělosti zvláštního.
Kapitán Strnad byl Hanák, což se podle dialektu dalo poznat i po jeho dlouhém působení v Čechách. K jeho velké vášni patřila praporková signalizace. Připomínal generála, který v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka miluje rozpočítávání vojáků: prvý - druhý.
Žádný poplach s výjezdem motorových vozidel, a bylo jich dost - asi tak jednou za dva měsíce, se neobešel bez toho, aby se kapitán Strnad neobjevil se dvěma barevnými praporky a neřídil dopravu. Nejdříve na křižovatce v prostoru jednotky, potom na prvním nákladním vozidle. Bez ohledu na počasí jeho horní polovina těla neohroženě vyčuhovala nad střechou kabiny, aby vzadu jedoucím vozidlům signalizoval, že se odbočuje nebo zastavuje. Nějaké rádiové spojení ho nezajímalo. Nesměl však se řidičovi ztratit před ním jedoucí gazík velitele, jako se jednou stalo. Kapitán Strnad okamžitě kolonu navedl na lesní cestu. Zajížďka byla asi jen kilometr, protože nás zastavila úzká lávka přes řeku, ale zdržení při couvání a otáčení bylo nejméně hodinové.
Po převelení na odloučenou rotu nám několik měsíců trvalo než jsme se u nové jednotky řádně rozkoukali a pochopili tamní poměry, vztahy a celkovou atmosféru. V té době došlo k několika mimořádným událostem, které se neobešly bez dohry u vojenského soudu a tvrdých trestů. Tou první událostí byla trochu tvrdší domluva jednomu udavačovi z řad poddůstojníků (7 zubů), tou druhou autonehoda. O něco později jsem kvůli závisti či horlivosti jiného udavače přišel o vlastnoručně vyrobené rádio.
Není udavač jako udavač. Vynecháme-li policii a různé zpravodajské služby, které si vydržují profesionální udavače, dostaneme se k armádě, kde velitelé o dobrovolné informátory neměli nouzi. Udavačům z toho plynuly různé drobné výhody jako ulejvácká zaměstnání, vycházky atd. Naopak velitel věděl o všem, co se v mužstvu dělo, a když mu došla trpělivost, tak trestal.
Lidé udavačského typu se s tou vlastností rodí a vyskytují se všude, od mateřských škol až po domovy důchodců. Udavači vždy byli nezbytným nástrojem všech možných i nemožných šéfů, od učitelů, přes manažery v továrnách, přednosty úřadů, až po ministry vlády. Pokud se jedná o policii, je známo, že v českých končinách se získáváním informátorů nemívala problémy. A vůbec nevadilo, že mnozí byli duševně na úrovni Pepka Vyskoče z již zmíněného románu o Švejkovi.
U jednotky nebylo problémem sehnat radiosoučástky, a tak jsme s kolegou Zdeňkem Š., který jako kreslič sloužil ve stejné směně jako já, dostali nápad, že bychom si z různě zapomenutých součástek mohli postavit rádio. Na třech až pěti radiolokátorech se sice denně něco opravovalo, byly vyměňovány a vyhazovány celé bloky radiosoučástek, zásluhou jejich výroby v Sovětském svazu hodně masivních. Ty by se daly použít snad jen v největší nouzi. Používání polovodičů bylo v té době v plenkách, na trhu se teprve objevovala první kufříková tranzistorová rádia. Něco součástek zbývalo z radiostanic a z provozu telefonů, ale naším nevyčerpatelným skladem byla "Marešova bedna."
Honza Mareš, podle padesáti a více denně vykouřených cigaret zvaný Palič, v době, kdy jsme stavěli rádio, už dávno byl v civilu a stál jako zedník někde na lešení. Předtím u naší odloučené jednotky dělal telefonního mechanika, což ho opravňovalo kdykoli opouštět kasárna a "kontrolovat" telefonní sloupy a dráty. Kdysi jako nováček absolvoval kurz radiomechanika, a to ho tak zaujalo, že se z něho stal vyhlášený výhradní rádio- a televizní opravář pro nejméně deset okolních vesnic. Protože i důstojníci měli televizory a rádia, a Mareš jim časté poruchy odstraňoval zdarma, o jeho opravářské podnikání se nikdo nezajímal.
Vesničtí zákazníci byli spokojeni, především s rychlostí oprav (na okrese byla jediná opravna, takže se na opraváře z komunálu čekalo asi 14 dní), vracíval se Mareš do kasáren s plnými kapsami peněz - pokud si za ně nekoupil cigarety. Mimo toho si přinášel stará rádia, která buď opravoval nebo rozebíral na součástky. To zřejmě byl základ bohatého skladu, který vytvořil.
Před odchodem do civilu Mareš nějaké vybavení dílny a součástky si odeslal domů, zbytek uložil do plechové bedny(asi 80x40x20cm), s jejímž vynesením zaváhal, neboť všichni, co šli do civilu, byli týden předtím někam odveleni. Bednu se součástkami nám přinesl na radiostanici, abychom ji ukryli, že se pro ni někdy vrátí. Za kým jednou zaklapne brána kasáren, ten uzavře jednu kapitolu života. Co tam zanechal, to tam nechal, už ho to nezajímá. Ani Mareš nebyl výjimkou.
Trvalo to asi dva měsíce, než se nám podařilo od základu postavit a spustit parádně fungující rádio, šestilampový superhet. Nebyla to jednoduchá práce, kterou jsme mohli dělat jen tajně, během služby, přičemž nikdo z nás neměl s takovou piplavou a složitou prací zkušenosti. Tištěné spoje se nepoužívaly, jen zvonkový drát a cín. Znamenalo to vytáhnout bednu a nářadí ze skříně, hodinu dvě pracovat, potom zase všechno schovat. Využívali jsme každé chvíle k práci, ovšem po vychytání všech "much" výsledek za to stál. Z venku to sice nevypadalo jako luxusní hrací skříň, obal chyběl, ale hrálo to perfektně a chytit se na to dalo všechno možné, od nejkratších krátkých vln až po nejdelší.
Samozřejmě, že jsme se s výtvorem pochlubili a předvedli několika lidem. A to byla chyba. Dlouho jsme se z dokokončeného díla netěšili. Asi tři dny. Byl podvečer, seděl jsem u radiostanice, když jsem v okně zahlédl blížící se skupinu dozorčích, vedenou zástupcem pro věci politické kapitánem Strnadem. Vpadli do místnosti a politruk mě vyzval, abych vydal elektronky, které se ztratily z televizoru v kulturní místnosti. Odpověděl jsem, že tam nic z televizoru není.
"Tak se podíváme," řekl a otevřel přesně tu skříň, kde bylo naše pracně stvořené rádio. Vytáhl je ven a prohlásil: "Tohle není nic jiného než tajná vysílačka, to musím předat kontrarozvědce." Předal rádio dozorčímu a vytáhl Marešovu bednu se součástkami. Při pohledu dovnitř zajásal: "Tak tady jsou ty součástky, které se neustále ztrácely z televizoru." Podal bednu jinému maníkovi a průvod opustil stanici. Bylo nad slunce jasné, že politruk šel najisto, že byl někým informován.
Kde naše rádio skončilo jsme nepátrali, pravděpodobně někde na skládce, byli jsme otráveni, nejen zbytečnou prací, ale hlavně tím, že i mezi lidmi, kterým jsme důvěřovali, se našel padouch. (M.Veselý)
Žádné komentáře:
Okomentovat