Český venkov se po roce 1949 začal měnit, přišla kolektivizace, přišlo násilné rozbití vlastnických vztahů na venkově, které postupně byly vytvářeny více než tisíc let, od příchodu prvních lidí na české území.
Začal dlouhodobý proces, který dodnes vlastně ještě neskončil. Byl to proces, který probíhal v různých podmínkách. V každé vesnici byly jiní lidé, jiné podmínky, jiné zvyky. Náhle byla pro celou zemi stanovena jedna norma. Jak se s ní jednotlivé vesnice vyrovnávaly, nikdo nedokázal, a zřejmě nikdy nedokáže, pravdivě zpracovat a popsat.
Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci určitý vlastnický vztah, pracovali doma, byli informováni o veškerém dění v družstvu i mohli ovlivňovat některá rozhodnutí vedoucích. Když z podnětu státních orgánů se v sedmdesátých letech začala družstva povinně sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Přišli studovaní arogantní mladí technologové a byrokrati, kteří sice odstranili ruční dřinu, ale z bývalých samostatných hospodářů definitivně udělali nádeníky.
V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních politbyr. Kdo si chtěl zvýšit životní úroveň, musel být přizpůsobivý, vstoupit do strany, chodit na schůze, být politicky aktivní, hlavně souhlasit se vším, co bylo v momentální linii strany.
Předseda JZD Slušovice František Čuba využil normalizačních čistek, a své družstevní panství nabídl pomýleným i nepomýleným postproletářským odborníkům. Vybraní komunističtí podnikatelé na valašských kopcích zaváděli technologie okopírované na Západě. Největší slušovické „podnikatelské úspěchy“ vycházely často z podvodů. Kopaničářský kolchoz například dostával státní odměny za to, že jako prvý splnil státní dodávky obilí, které ve skutečnosti nesklidil, ale dovezl ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám a dovážel, přes Vietnam, z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií. Nejen pro montování počítačů, ale také pro sovětské rakety.
Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“,výkupy, jatky, zpracovatelské podniky a továrny byly zcela spravovány okresními a krajskými kastami předsedů, ředitelů a jejich blízkých spolupracovníků. Prakticky všichni byli nějakými kanály napojeni na aparáty ideologů, technokratů, prognostiků a správců národního majetku, živené ÚV KSČ.
Skutečné úmysly a záměry polistopadových „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“ v plné kráse vypluly na povrch po nástupu socialistických vlád druhé polovině devadesátých let. Předchozí ohlašované podpory obnovy soukromého vlastnictví a drobného podnikání, restituce a odpovědné hospodaření na půdě byly jenom proklamace. Skutečné úmysly poslanců největších stran, ministrů a státních úředníků byly jiné než reformátoři vyhlašovali. (Jiří Krž,1.2.2009) Pokračování.
Začal dlouhodobý proces, který dodnes vlastně ještě neskončil. Byl to proces, který probíhal v různých podmínkách. V každé vesnici byly jiní lidé, jiné podmínky, jiné zvyky. Náhle byla pro celou zemi stanovena jedna norma. Jak se s ní jednotlivé vesnice vyrovnávaly, nikdo nedokázal, a zřejmě nikdy nedokáže, pravdivě zpracovat a popsat.
Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci určitý vlastnický vztah, pracovali doma, byli informováni o veškerém dění v družstvu i mohli ovlivňovat některá rozhodnutí vedoucích. Když z podnětu státních orgánů se v sedmdesátých letech začala družstva povinně sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Přišli studovaní arogantní mladí technologové a byrokrati, kteří sice odstranili ruční dřinu, ale z bývalých samostatných hospodářů definitivně udělali nádeníky.
V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních politbyr. Kdo si chtěl zvýšit životní úroveň, musel být přizpůsobivý, vstoupit do strany, chodit na schůze, být politicky aktivní, hlavně souhlasit se vším, co bylo v momentální linii strany.
Předseda JZD Slušovice František Čuba využil normalizačních čistek, a své družstevní panství nabídl pomýleným i nepomýleným postproletářským odborníkům. Vybraní komunističtí podnikatelé na valašských kopcích zaváděli technologie okopírované na Západě. Největší slušovické „podnikatelské úspěchy“ vycházely často z podvodů. Kopaničářský kolchoz například dostával státní odměny za to, že jako prvý splnil státní dodávky obilí, které ve skutečnosti nesklidil, ale dovezl ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám a dovážel, přes Vietnam, z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií. Nejen pro montování počítačů, ale také pro sovětské rakety.Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“,výkupy, jatky, zpracovatelské podniky a továrny byly zcela spravovány okresními a krajskými kastami předsedů, ředitelů a jejich blízkých spolupracovníků. Prakticky všichni byli nějakými kanály napojeni na aparáty ideologů, technokratů, prognostiků a správců národního majetku, živené ÚV KSČ.
Skutečné úmysly a záměry polistopadových „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“ v plné kráse vypluly na povrch po nástupu socialistických vlád druhé polovině devadesátých let. Předchozí ohlašované podpory obnovy soukromého vlastnictví a drobného podnikání, restituce a odpovědné hospodaření na půdě byly jenom proklamace. Skutečné úmysly poslanců největších stran, ministrů a státních úředníků byly jiné než reformátoři vyhlašovali. (Jiří Krž,1.2.2009) Pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat