V roce 1992 se dělili politici, nikoliv lidé.

V životě běžného občana českého i slovenského se během silvestrovské noci z 31. prosince 1992 na 1.ledna 1993 příliš nezměnilo, lidé stále tápali v polistopadových změnách. Po demokratickém systému a kapitalizmu většina toužila, ale málokdo měl tušení, jak to vypadá, . Vždyť nepoznali jiný systém než totalitu, nacistickou a komunistickou. Prvním silným signálem toho, že svoboda přínáší i tragedie, bylo dělení státu.

Neinformovanost způsobená komunistickou cenzurou stála už v roce 1989 u počátků rozdělení státu. Kdo za socializmu neposlouchal Svobodnou Evropu a další západní stanice nebo rakouskou či západoněmeckou televizi, nemohl vědět o pražských protikomunistických akcích a o nějakých disidentech. Například jméno Václav Havel bylo, v souvislosti s pravidelným vězněním, v roce 1989 známo v celém demokratickém světě, avšak v Československu, mimo Prahu, ho 90 procent lidí poprvé slyšelo až při listopadovém převratu.

Kolosální neinformovanost byla i na straně Václava Havla a ostatních disidentů a dalších lidí, kteří v listopadu stáli v čele převratu. Jinak by se po získání nejvyšších státních funkcí nechovali tak lehkomyslně jako hokejisté po vítězství na olympijském turnaji. Jinak by po důležitých volbách nemohl Rychecký ohlásit několikaměsíční parlamentní prázdniny, aby nově zvolení poslanci mohli jet na Bahami nebo Thajska.

Nejvyšší představitelé komunistické totality se sice stáhli do pozadí, místo nich se z prognostického ústavu a z dalších komunistických institucí vynořili jejich odchovanci, ambiciozní ekonomové, kteří okamžitě zapomněli na své bývalé chlebodárce, ale nezapomněli na vzdělání, které jim komunisté umožnili získat na Západě. Hlavně tito lidé mají na svědomí rozdělení Československa.

Když se jednalo o erár, byli filozofové z Havlova okolí v konci i s euforií, nevěděli o ničem lepším, než starost o něj svěřit falanze bývalých komunistických účetních. Přitom v zahraničí čekala na zavolání řada úspěšných podnikatelů a ekonomů. Nedostali příležitost, navíc byla proti emigrantům zahájena nenávistná kampaň.

Chýlilo se k privatizaci ohromného majetku federálního státu. Bylo jasné, že se o všem bude rozhodovat jen v Praze, vždyť nejlepší místa u koryta obratně zaujali lidé z Prahy.

Slovenští politici, kteří byli sice příliš vzdáleni od pražských podzemních i nadzemních tunelů, větřili však čertovinu. Vytušili, že federální majetek by mohl být privatizován tak, že v jakékoli volné soutěži by na ně příliš nezbylo. Proto oprášili vzpomínky na Hlinku a na Slovenskou republiku z dob druhé světové války. Nostalgie zabrala, i když rozdělení státu si nepřálo více než 30 procent Slováků, politici měli klapky na očích a podle toho jednali.