(předchozí část) Hanzala doma opět nenašli, proto opět zajeli před kancelář národního výboru, kde spatřili stařičký populár s pražskou poznávací značkou. V kanceláři byl s tajemníkem šedovlasý štíhlý asi šedesátiletý muž, oblečený v moderní černé kožené bundě a černých manšestrových kalhotách. Byl to inženýr Polák, majitel populára i podezřelé chaty .
„Vy jezdíte jako Chiron,“uvítal ho Veselý. „Vždyť před chvíli jsem s vámi mluvil po telefonu.“
„Vyjel jsem hned, když jsem odložil sluchátko,“ vysvětloval, „během cesty jsem nikde nezastavoval, silnice je suchá, bez velkého provozu. Cestu jsem hravě zvládl za tři hodiny.“
„Za tři hodiny ?“ zapochyboval Král, „vždyť to vaše autíčko musí být nejméně třicet let staré.“
„Jedenatřicet, “ opravil ho, „bylo vyrobené v sedmatřicátém roce. Já ho ovšem koupil až ve dvaačtyřicátém, ale tehdy bylo prakticky stále nové, mělo najeto patnáct tisíc kilometrů. Od té doby s ním najedu ročně průměrně deset tisíc. Před pěti léty jsem na něm udělal generálku. Přestože je to staré auto, se sháněním náhradních dílů nemám problémy. Pouze pneumatiky sháním obtížně, ale to je starost všech motoristů.“
„Kéž bych já jako majitel Trabanta mohl takto mluvit,“ Veselý se kysele usmíval.
„Myslel jsem, že kriminalisté si mohou dovolit nákup lepšího vozu, než je Trabant,“ divil se Polák.
„Necháme toho!“ mávl beznadějně rukou, „raději se podíváme na tu vaši chatu.“
Odjeli k stařičkému Polákovu srubu. Po jeho otevření a zapálení petrolejové lampy nezjistil majitel žádné stopy po vniknutí.
„Tuhle chatu kdyby někdo vykradl, tak si vůbec nepomůže.“ Ukazoval na skromné vybavení stávající se z dvou paland, silně opotřebeného stolu, čtyř obyčejných židlí, kamínek, uhláku a několika drobných předmětů. „Pro mne však má tento majetek historickou cenu. Veškeré vybavení místnosti bylo pořízeno v roce 1935. Proto jsem rád, že je všechno v takovém stavu, v jakém jsem chatu v listopadu opustil.“
Veselý si nenápadně prohlížel stůl a další předměty. Na všem ležela nepatrná vrstva prachu.
Hřebíky v okenici přístavku Poláka překvapily. Brzy po otevření našel vysvětlení. Protože s uloženým nářadím a dekami nebylo pohnuto, vykládal si přibití okenice tak, že ji na podzim zřejmě zapomněl zevnitř zajistit, některý soused si toho povšiml a okenici přibil hřebíky. Rozhodně se nic neztratilo.
„Nezbývá, než se vám omluvit.“ Veselý na něho provinile pohlédl. „Předvolání čeká i na ostatní chataře. Vyšetřujeme závažný trestný čin a nesmíme opomenout žádnou maličkost.“
„Vždyť se nic nestalo,“ usmíval se sportovně oblečený muž. „ Naopak jsem rád, že jste mně upozornili. Já bych vám i tomu neznámému hlídači, který mi chatu zajistil, měl poděkovat. Teď budu mít delší dobu jistotu, že chata stále stojí na místě. Postavil jsem ji v době, kdy jsem bydlel nedaleko odtud. Tehdy jsem tady býval každou neděli, ale od války bydlíme v Praze, trávíme tady nejvýše dvacet dní v roce.“
„Vaše chata je tady asi nejstarší ?“ Prohlížel si ho za svitu měsíce.
„Máte recht,“ odpověděl, „nejdříve jsme na tohle místo chodili stanovat. Když jsem tuto chatu, nad níž dnes každý ohrnuje nos, stavěl, tak byla středem závisti. Dnešní novodobí chataři nemají s pobytem v přírodě tu nejmenší praxi. Místo chat si staví v lese přepychové vily s garážemi, terasami, saunami a betonovými chodníky. Beton, břízolit, opaxit, kabřinec a další módní stavební hmoty vpadli spolu s drahými automobily a jachtami do přírody. Vedle všeho toho okázalého přepychu se tady krčí můj skromný srub. To ovšem neznamená, že se v něm dnes v noci vyspím hůře než v chatě za půl milionu.“
„Třeba se také jednou přijde na to, že moderní městské stavby do přírody nepatří,“ souhlasil s Polákem. „Zatím můžeme jen přihlížet výrazům lidského sobectví.“
„V západní Evropě si začali chránit přírodu jako oko v hlavě,“ rozhodil beznadějně ruce, „když u nás ničí přírodu průmyslová i zemědělská velkovýroba, tak si myslí bohatí jednotlivci, že ji mohou ničit také. Snad ten současný Dubčekův politický vývoj bude znamenat změnu směru k lepšímu.“
„Mám dojem, že k horšímu,“ odvětil a odhodlal se Poláka opustit. (M.V.)pokračování
„Vy jezdíte jako Chiron,“uvítal ho Veselý. „Vždyť před chvíli jsem s vámi mluvil po telefonu.“
„Vyjel jsem hned, když jsem odložil sluchátko,“ vysvětloval, „během cesty jsem nikde nezastavoval, silnice je suchá, bez velkého provozu. Cestu jsem hravě zvládl za tři hodiny.“
„Za tři hodiny ?“ zapochyboval Král, „vždyť to vaše autíčko musí být nejméně třicet let staré.“
„Jedenatřicet, “ opravil ho, „bylo vyrobené v sedmatřicátém roce. Já ho ovšem koupil až ve dvaačtyřicátém, ale tehdy bylo prakticky stále nové, mělo najeto patnáct tisíc kilometrů. Od té doby s ním najedu ročně průměrně deset tisíc. Před pěti léty jsem na něm udělal generálku. Přestože je to staré auto, se sháněním náhradních dílů nemám problémy. Pouze pneumatiky sháním obtížně, ale to je starost všech motoristů.“
„Kéž bych já jako majitel Trabanta mohl takto mluvit,“ Veselý se kysele usmíval.
„Myslel jsem, že kriminalisté si mohou dovolit nákup lepšího vozu, než je Trabant,“ divil se Polák.
„Necháme toho!“ mávl beznadějně rukou, „raději se podíváme na tu vaši chatu.“
Odjeli k stařičkému Polákovu srubu. Po jeho otevření a zapálení petrolejové lampy nezjistil majitel žádné stopy po vniknutí.
„Tuhle chatu kdyby někdo vykradl, tak si vůbec nepomůže.“ Ukazoval na skromné vybavení stávající se z dvou paland, silně opotřebeného stolu, čtyř obyčejných židlí, kamínek, uhláku a několika drobných předmětů. „Pro mne však má tento majetek historickou cenu. Veškeré vybavení místnosti bylo pořízeno v roce 1935. Proto jsem rád, že je všechno v takovém stavu, v jakém jsem chatu v listopadu opustil.“
Veselý si nenápadně prohlížel stůl a další předměty. Na všem ležela nepatrná vrstva prachu.
Hřebíky v okenici přístavku Poláka překvapily. Brzy po otevření našel vysvětlení. Protože s uloženým nářadím a dekami nebylo pohnuto, vykládal si přibití okenice tak, že ji na podzim zřejmě zapomněl zevnitř zajistit, některý soused si toho povšiml a okenici přibil hřebíky. Rozhodně se nic neztratilo.
„Nezbývá, než se vám omluvit.“ Veselý na něho provinile pohlédl. „Předvolání čeká i na ostatní chataře. Vyšetřujeme závažný trestný čin a nesmíme opomenout žádnou maličkost.“
„Vždyť se nic nestalo,“ usmíval se sportovně oblečený muž. „ Naopak jsem rád, že jste mně upozornili. Já bych vám i tomu neznámému hlídači, který mi chatu zajistil, měl poděkovat. Teď budu mít delší dobu jistotu, že chata stále stojí na místě. Postavil jsem ji v době, kdy jsem bydlel nedaleko odtud. Tehdy jsem tady býval každou neděli, ale od války bydlíme v Praze, trávíme tady nejvýše dvacet dní v roce.“
„Vaše chata je tady asi nejstarší ?“ Prohlížel si ho za svitu měsíce.
„Máte recht,“ odpověděl, „nejdříve jsme na tohle místo chodili stanovat. Když jsem tuto chatu, nad níž dnes každý ohrnuje nos, stavěl, tak byla středem závisti. Dnešní novodobí chataři nemají s pobytem v přírodě tu nejmenší praxi. Místo chat si staví v lese přepychové vily s garážemi, terasami, saunami a betonovými chodníky. Beton, břízolit, opaxit, kabřinec a další módní stavební hmoty vpadli spolu s drahými automobily a jachtami do přírody. Vedle všeho toho okázalého přepychu se tady krčí můj skromný srub. To ovšem neznamená, že se v něm dnes v noci vyspím hůře než v chatě za půl milionu.“
„Třeba se také jednou přijde na to, že moderní městské stavby do přírody nepatří,“ souhlasil s Polákem. „Zatím můžeme jen přihlížet výrazům lidského sobectví.“
„V západní Evropě si začali chránit přírodu jako oko v hlavě,“ rozhodil beznadějně ruce, „když u nás ničí přírodu průmyslová i zemědělská velkovýroba, tak si myslí bohatí jednotlivci, že ji mohou ničit také. Snad ten současný Dubčekův politický vývoj bude znamenat změnu směru k lepšímu.“
„Mám dojem, že k horšímu,“ odvětil a odhodlal se Poláka opustit. (M.V.)pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat