11. Student provokatér.
(předchozí část)Bylo už po deváté hodině večerní, když se Veselý s Králem vrátili do Kolenovic. V kanceláři našly pouze tajemníka, Pozníček se doposud neobjevil.
„Strýc okrskář se na nás vykašlal,“ řekl Král tiše k Veselému, když tajemník přešel na druhou stranu místnosti, „ ten určitě teď už má půlnoc. Měli bychom se na tu lesní správu podívat sami. Tihle obecní policajti nemají jinou starost, než se dobře najíst napít a vyspat.“
„Ještě jsi zapomněl na ženské,“ významně se na něho pohlédl. „od tebe je kritika zvlášť na místě. “
„My si na pana Pozníčka nemůžeme stěžovat,“ tajemník rozhovor slyšel a ujal se Pozníčkovy obhajoby, „má sice svérázné vyšetřovací metody, ale vždy dělá svou práci poctivě a většinou úspěšně. Pokud mi nevěříte, zeptejte se kohokoliv v Kolenovicích a okolí.“
Král se ušklíbl, Veselý zasunul zápisník do kapsy a vstal.
„Nyní se podíváme do Hradce a vyslechneme si kamarádku Holubové,“ řekl.
„Napřed musíme zjistit její adresu.“ Král se otočil se k tajemníkovi a podával mu ruku.
„Pozníček už dal Vranovskému nějaké adresy?“ zeptal se venku Veselý.
„Kde by je vzal ?“ vyprskl „To si něco vycucal z prstu. A my budeme celou noc běhat jak blbci po městě. Měli bychom teď zajít k Holubům, na adresu se zeptat tam. Ale nejlepší by bylo, teď zajet do školy a zjistit si adresy spolužaček tam, všechno ostatní jsou nepřesnosti, které nás budou zdržovat.“
Bydliště Heleny Chorvátové našli na okraji města, poblíž výpadové silnice. I přes opatrné zdůvodnění své pozdní večerní návštěvy vyvolali v celé rodině zděšení.
„Ona byla v neděli dopoledne taková nějaká roztržitá,“ řekla o Holubové po částečném uklidnění Helena. Byla oblečená pouze do svetru a přiléhavých tepláků.
V sobotu večer byly spolu na taneční zábavě v Národním domě. Zdržely se tam asi do jedenácti hodin. Za Janou tam přišel nějaký Honza, s nímž se znala z Kolenovic, kde má jeho strýc chatu. S ním se také domluvila na společné nedělní cestě autobusem do Kolenovic. Honzovo příjmení Charvátová neznala, popsala ho však stejně jako řidič autobusu.
Jana u nich přespala a před polednem šla na autobusové nádraží, potřebovala si dojet domů a vzít si nějaké doklady pro lékaře, k němuž měla v pondělí přijít na kontrolu.
„S kým v Národním domě mimo toho Honzy hovořila ?“ Král se zoufale snažil odrhnout zrak od oblých tvarů.
„Jen s několika lidmi,“ odpověděla. „Já si na všechny nyní nevzpomenu. Bylo tam několik takových divných kluků, kteří se pořád dohadovali o politice, zvlášť takový velký světlovlasý kluk tam vyvolával hádky. Říkal, že je student z Prahy.“
„Ten student s ní také mluvil ?“ předběhl s otázkou Veselého, snažil se chovat jako profesionál, jenž se nemůže nechat unést tělesnými tvary. Nedařilo se mu to však.
„Ne, neviděla jsem ho v její blízkosti,“ odpověděla. „Pouze jsem ho zahlédla tančit s Milenou , to je kamarádka, která tam s námi také byla.“
„V čem spočívaly hádky toho študenta ?“ ptal se Veselý, na něhož začala doléhat únava. V předcházejícím období si zřejmě příliš zvykl na pravidelnou životosprávu, chodil brzy spát, ale také brzy vstával. Bude se muset rychle přeorientovat na cikánský způsob života, jak označila práci kriminalistů Růžena Nováková.
„V politice,“ odvětila, „několikrát jsem zaslechla jeho křik o tom, že v bezpečnosti i v armádě jsou samí zbabělci, protože ještě nezasáhli proti Dubčekovi a jeho snahám zničit socializmus. Nikoho to moc nezajímalo, ale on chodil od jednoho k druhému a provokoval. Několik kluků se nechalo vyhecovat a hádalo se s ním. Raději jsme také šli brzy domů.“
Opustili teplo předměstského bytu a rozhodli se k návratu domů.
„Před chvílí tady jako namydlený blesk projel na motorce esenbák,“ oznamoval Mládek po rozjetí, „viděl jsem ho z dálky, ale řekl bych, že to byl ten okrskář, kterého jsem večer viděl batolit v Kolenovicích. Ubývalo mu to pěkně, ten tam měl nejméně kilo.“
„Tady po městě ?“ divil se Král, „to nemohl být esenbák.“
„Nejsem přece slepý,“ hájil se. „měl na hlavě bílou přilbu, a tu nikdo jiný nosit nesmí.“
„V bílých přilbách jezdí i zkušební jezdci ze strakonické Zbrojovky,“ vysvětloval suverénním hlasem znalce, „ti jezdí hodně ostře. Zřejmě se některý zdržel a teď spěchal domů.“
Mládek se jen ušklíbl, nehodlal se o tom přít, protože si nebyl zcela jistý typem motocyklu, podle hlasu to vypadalo na stařičký pérák.
„Měls hned první den problémy ?“ zeptala se Růžena, ohřívajíc mu v noční košili večeři.
„Už jsem tomu odvykl.“ Odložil noviny. „Jde to těžko. Mám před sebou vyšetřování vraždy mladé holky. Ještě, že se mnou je Král, ten skoro všechno oběhá sám.“
„Nesmíte se soustředit jen na mladíky!“ radila, „já bych si na tvém místě hezky proklepla toho inženýra z Prahy. Takový starý kocour naloží důvěřivou vesnickou holku do pěkného auta, slíbí, že jí ukáže nějaký nesmysl, který má v chatě. Když se pak holka brání, tak ji přiškrtí. Potom se vrátí do Prahy a hraje si na překvapeného svatouška. Nic bych za to nedala, ten jí to mohl ...“
„Mohl,“ vzdychl. (M.V.)pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat