Když na sklonku roku 1989 Tomáš Baťa ml. (1914-2008) se ve Zlíně a na obrazovkách televizorů zjevil pamětníkům rozmachu podniku jeho otce, kterých v té době ještě žilo mnoho, vyhrkly mnohému z očí slzy dojetí: "To je přece starý Baťa," zaznělo z nejedněch úst. Zdálo se jim, jako by se život vrátil o šedesát let zpět, do dob, kdy Tomáše Baťu st. na fotografii poznalo i každé dítě školou povinné.
V osmdesátých letech už i pro starší generaci byly Baťovy závody a prodejny hodně vzdálenou minulostí, pro mladou to byl neznámý středověk. Náhle však tady byl ten, který nesl jméno, podobu i vladařské žezlo Tomáše Bati, zakladatele obuvnického impéria. Bohužel byl jen na nostalgické návštěvě. Zlín ani další bývalé továrny a prodejny v Československu, které vybudovali jeho otec a strýc Jan Baťa, už Baťům nepatřily, a patřit nesměly ani v budoucnu. O to se postarali postkomunističtí privatizátoři.
Tomáš Baťa jistě v roce 1989 nelkal nad tím, že na české a slovenské závody svého otce nemá nárok. Jednak měl za sebou poválečné jednání s komunisty a znal závistivou českou povahu, jednak, narozdíl od Čechů a Slováků žijících za železnou oponou, dávno už věděl, že ve vyspělých zemích, kde je drahá pracovní síla, výroba obuvi není úspěšná. Pokud chce podnikatel uspět, musí buď zdražit zboží nebo výrobu přestěhovat do Asie nebo Afriky. Věděl, že svět pokročil, už jako za dob jeho otce nežádá obutí bosích nohou kvalitní baťovskou botou "na celý život", zhýralý svět chce módní obuv. Baťa ml. poznal už, i když se tím řídil jen částečně, že stačí moderní vzhled a co nejvíc prodaných kusů, trvanlivost do konce záruční lhůty. Čím více bot zákazník rozbije, tím víc bot se prodá, tím větší zisk.
Bylo mu osmnáct, když otec Tomáš v létě 1932 zahynul při havárii letadla. Firma katastrofu přežila. Strýc Jan, jenž s ní dle závěti převzal i dřívější manažerský tým, zasvětil synovce do vedení podniku. Tomáš se tak stal postupně vedoucím prodejny ve Švýcarsku a v Německu, později ředitelem slavného Obchodního domu ve Zlíně, pracoval v britském ústředí Bati v East Tilbury nedaleko Londýna. A v souvislosti s obavami z Hitlerovy expanze byl nakonec roku 1937 pověřen i vybudováním pobočky a obchodní sítě v Belgii.
Pokoření Československa a počátek druhé světové války však posunuly směr jeho cílů podruhé. Po okupaci vlasti Němci odchází nejprve do Švýcar, později do Anglie a nakonec překračuje na parníku Queen Mary oceán, aby jako sotva čtyřiadvacetiletý založil zcela novou baťovskou společnost v Kanadě. Tomáš junior tak započal už zcela samostatnou podnikatelskou dráhu.
V daleké cizině Tomáš Baťa uspěl, i bez českých odborníků ze Zlína, od nichž jej oddělil nacistický, později komunistický, režim. Musel společnost logicky internacionalizovat a rozloučit se tak postupně s tradicí.
Po návratu do Československa v roce 1989 a volbě Václava Havla za prezidenta státu se Tomáš Baťa stal členem jeho Rady konzultantů. Byl čestným doktorem řady světových univerzit, čestným plukovníkem kanadské armády a držitelem mnoha vysokých ocenění, mimo jiné i nejvyššího řádu Kanady, Řádu T.G. Masaryka a slovenského Bílého dvojkříže. Zemřel v roce 2008, v nedožitých 94 letech.
V osmdesátých letech už i pro starší generaci byly Baťovy závody a prodejny hodně vzdálenou minulostí, pro mladou to byl neznámý středověk. Náhle však tady byl ten, který nesl jméno, podobu i vladařské žezlo Tomáše Bati, zakladatele obuvnického impéria. Bohužel byl jen na nostalgické návštěvě. Zlín ani další bývalé továrny a prodejny v Československu, které vybudovali jeho otec a strýc Jan Baťa, už Baťům nepatřily, a patřit nesměly ani v budoucnu. O to se postarali postkomunističtí privatizátoři.
Tomáš Baťa jistě v roce 1989 nelkal nad tím, že na české a slovenské závody svého otce nemá nárok. Jednak měl za sebou poválečné jednání s komunisty a znal závistivou českou povahu, jednak, narozdíl od Čechů a Slováků žijících za železnou oponou, dávno už věděl, že ve vyspělých zemích, kde je drahá pracovní síla, výroba obuvi není úspěšná. Pokud chce podnikatel uspět, musí buď zdražit zboží nebo výrobu přestěhovat do Asie nebo Afriky. Věděl, že svět pokročil, už jako za dob jeho otce nežádá obutí bosích nohou kvalitní baťovskou botou "na celý život", zhýralý svět chce módní obuv. Baťa ml. poznal už, i když se tím řídil jen částečně, že stačí moderní vzhled a co nejvíc prodaných kusů, trvanlivost do konce záruční lhůty. Čím více bot zákazník rozbije, tím víc bot se prodá, tím větší zisk.
Bylo mu osmnáct, když otec Tomáš v létě 1932 zahynul při havárii letadla. Firma katastrofu přežila. Strýc Jan, jenž s ní dle závěti převzal i dřívější manažerský tým, zasvětil synovce do vedení podniku. Tomáš se tak stal postupně vedoucím prodejny ve Švýcarsku a v Německu, později ředitelem slavného Obchodního domu ve Zlíně, pracoval v britském ústředí Bati v East Tilbury nedaleko Londýna. A v souvislosti s obavami z Hitlerovy expanze byl nakonec roku 1937 pověřen i vybudováním pobočky a obchodní sítě v Belgii.
Pokoření Československa a počátek druhé světové války však posunuly směr jeho cílů podruhé. Po okupaci vlasti Němci odchází nejprve do Švýcar, později do Anglie a nakonec překračuje na parníku Queen Mary oceán, aby jako sotva čtyřiadvacetiletý založil zcela novou baťovskou společnost v Kanadě. Tomáš junior tak započal už zcela samostatnou podnikatelskou dráhu.
V daleké cizině Tomáš Baťa uspěl, i bez českých odborníků ze Zlína, od nichž jej oddělil nacistický, později komunistický, režim. Musel společnost logicky internacionalizovat a rozloučit se tak postupně s tradicí.
Po návratu do Československa v roce 1989 a volbě Václava Havla za prezidenta státu se Tomáš Baťa stal členem jeho Rady konzultantů. Byl čestným doktorem řady světových univerzit, čestným plukovníkem kanadské armády a držitelem mnoha vysokých ocenění, mimo jiné i nejvyššího řádu Kanady, Řádu T.G. Masaryka a slovenského Bílého dvojkříže. Zemřel v roce 2008, v nedožitých 94 letech.
Žádné komentáře:
Okomentovat