Třeboňsko: 4. letní putování českým Vitorazskem.

Suchdol nad Lužnicí
(Zpět na předcházející část) Cestou podél severní hranice Vitorazska není možné minout suchdolskou starou průmyslovou čtvrť, která se rozkládá za nádražím. Nejdříve je nutno přejet železniční trať se starými závorami, spolehlivě obsluhovanými hradlařem.



Za závorami vlevo je u chodníku nenápadný černý pomníček obětem 1. světové války, s prostým nadpisem Weltkrieg (světová válka) 1914 - 1918. Mezi domy je potom možné narazit na pozůstatky bývalých hutí, včetně opuštěného komína.


Vpravo od silnice se táhnou dlouhé přízemní budovy dřevařského závodu (dříve Delta). V kdysi rušném podniku je klid.


Silnice míří po mírném svahu dolů k řece Lužnici, kterou překonává po Klikovském mostě. Na východní, klikovské, straně mostu je připevněna deska s označením, kam stoupla voda 13. srpna 2002. Most nápor vody vydržel, na rozdíl od Tušťského mostu, na opačné straně Suchdola.



Vlevo za mostem je vodácká základna, odkud vodáci za příznivých podmínek zahajují plavbu po Lužnici. Nesmí být vody málo, ani moc jako na snímku, na němž se voda dobývá až do kempu. Základna vznikla v dobách, kdy si vodáci lodě posílali vlakem na blízké nádraží. Vpravo za mostem je vodní hladina Velké pískovny. Nejedná se o oficiální koupaliště. (R.Fischer)
Pokračování.

Třeboňsko: 3. letní putování českým Vitorazskem.

Suchdol nad Lužnicí
(Zpět na předcházející část)Suchdol nad Lužnicí je jedno z nejmladších českých měst. Prochází jím frekventovaná silnice Č.Budějovice-Vídeň a pražská větev (Vídeň – Praha) Dráhy Františka Josefa .

Město je rozložené pěkně zeširoka na suchém a písčitém západním břehu řeky Lužnice (jak napovídá jméno Such-dol). Nikdy zde nebyly obzvlášť dobré podmínky pro zemědělství, i když zásluhou výhodného odbytu zemědělské produkce zde mohlo prosperovat dost hospodářů. O rozvoj Suchdola se zasloužila železniční trať, která umožňovala lepší odbyt surovin a výrobků (dřevo, písek, sklo, rašelina, cementářské zboží atd.), a tím vznik několika průmyslových závodů. Město nemá výrazné starodávné náměstí s kašnou a s podloubím, je však možné v centru spatřit park v podobě vysokého borového lesa. Bytových městských domů je v Suchdole méně, převažují rodinné domy.


Osada vznikla u brodu přes řeku Lužnici a patřila k panství pánů z Landštejna, kteří ji v roce 1362 prodali Rožmberkům. Už příští rok zde Rožmberkové nechali postavit kostel svatého Mikuláše a v roce 1364 faru. Poloha Suchdola na křižovatce cest a u brodů přes Lužnici přímo ho předurčovala, aby byl rabován procházejícími armádami. Nejvíce byl postižen za třicetileté války. Před válkou bylo v Suchdole čtyřiačtyřicet usedlíků, po válce zůstali jen tři.


V roce 1625 v Suchdole zřídil císař Ferdinand II., do jehož držení se třeboňské panství nakrátko dostalo, tavírnu stříbrné rudy, která sem byla dovážena z Rudolfova a z Ratiboře. Tato šmelcovna byla v provozu až do roku 1795, kdy se z ní stala sklárna. V roce 1660 se Suchdol dostal k pánům Schwarzenberkům, kteří třeboňské panství koupili. V Suchdole byly dva mlýny: jeden byl u mostu k Tušti (zanikl v 17.století), druhý mlýn, u mostu ke Klikovu, koupil koncem 19.století nagelberský podnikatel Karl Stölzle a přestavěl na pilu, která se v druhé polovině 20. století rozrostla na velký dřevařský závod Delta. V ruce 1934 byla v blízkosti Suchdola zregulována řeka Lužnice, a dřevěný most do Tuště byl nahrazen mostem betonovým.


Po roce 1948 život v Suchdole nad Lužnicí výrazně ovlivnily dvě okolnosti, které přišly s politickými změnami ve státě: Bylo to jednak budování socializmu, s bezohlednou těžbou písku poblíž Suchdola, jednak vznik železné opony a Pohraniční stráže, která si právě v Suchdole zřídila silný vojenský útvar. Památkou po těžbě písku jsou jezera „Suchdolské pískovny“, po Pohraniční stráži zůstaly kasárenské budovy, z nichž některé jsou už využívané (např. byty, administrativní budovy,), jiné jsou uzamčené a chátrají.


Koncem devadesátých let v Suchdole nad Lužnicí vyrostla malá provozovna amerického koncernu Moeller, která přispěla k řešení zaměstnanosti ve městě a okolí (1200 zaměstnanců). Jinak je Suchdol znám jako letovisko vyhledávané méně náročnými turisty, rekreanty a rybáři. Luxusní ubytovací a stravovací služby neočekávají ani vodáci, kteří u Klikovského mostu začínají svou dobrodružnou plavbu po Lužnici. (R.Fischer)Pokračování

Třeboňsko: 2. letní putování českým Vitorazskem.

(Zpět na předcházející část) Pojem Vitorazsko se později rozšířil i na české obce v okolí, spádové území města Suchdol nad Lužnicí, které se svým vzhledem neliší. Jako malé střípky rozbitého zrcátka se v drsné oblasti náhle zalesknou světově znějící názvy několika osad. Na duševní choroby autorů turistických příruček lehce kdysi mohli pomyslet neinformovaní čtenáři, když jim bez jakéhokoliv vysvětlení doporučovali cestu z Tušti přes New York a Paris do Klikova. K pocitu, že se tady sešel celý svět, může ještě přispět fakt, že poblíž je možné narazit na osady Velký London, Malý London, Bosna a Benátky.
Zato osady Tři Facky a Žabárna mají obyčejné české srozumitelné názvy.

Po roce 1948 Suchdolsko téměř vymizelo ze všech turistických map a průvodců, bez propustky se do pohraničí nesmělo. Turista zde byl ztracen i později, koncem padesátých let, kdy vše bylo tajné, směrová či informační tabule vzácností.

V poslední pragmatické době, kdy po čtyřech desetiletích netržního „poroučení větru a dešti“ končí v této oblasti intenzivní obdělávání půdy, dostává krajina další „nejihočeský“ vzhled. Dlouhé ploty kolem vyprahlých pastvin připomínají americký či australský venkov, rozsáhlé lesní porosty by se docela dobře hodily někam do Kanady nebo Finska a upravené domky těch úspěšnějších usedlíků září do krajiny pestrými barvami, jako by sem přilétly z kýčovitého Bavorska.

Dobou vnucená napodobenina zámořské velikosti a drsnosti zkombinovaná s rozmanitou a jemnou středoevropskou kulturou nenásilně nabízí návštěvníkovi zcela nové představy o této zdánlivě méně výrazné části jižních Čech a překvapuje ho příjemnými dojmy a láká k dalším a dalším návštěvám, k dalšímu a dalšímu pozorování a poznávání.

Území tzv. Vitorazská (pojmenování podle nedalekého dolnorakouského hradu Weitra -Vitoraz) až do roku 1919 patřilo k historické zemi Dolní Rakousy. Až do poloviny 19. století zdejší obyvatelstvo nebralo česko-rakouskou hranici vážně, žili zde vedle sebe bez problémů Češi i Němci, jak kdo přišel. Teprve když se mezi pražskými vzdělanci a vídeňskými politiky rozhořely boje o moc, byly vyvolány národnostní spory. Obyvatelstvo v pohraničí dlouho odolávalo, ale nakonec podlehlo a začalo se rozdělovat.

Československý stát byl sice vyhlášen 28. října 1918, hranice státu však byly stanoveny mnohem později. Důvodem připojení Vitorazska k Československu byl svod dvou českých železničních tratí (Praha, Plzeň) a velké nádraží severně od města Gmünd. Rakousko i mezinárodní rozměřovací komise, zasedající ve francouzském Saint Germain, dne 10. září 1919 vyhověly žádosti československé delegace, vedené dr. Benešem, a souhlasily s připojením částí dolnorakouského historického území, Vitorazsko (132 km2) a Valticko (82 km2), k Československu.

Bývalé rakouské území připojené k Čechám, tzv. Vitorazsko, má rozlohu 113 km2, v době připojení na něm bylo 11 obcí, ve kterých žilo 8541 obyvatel německé národnosti a 1386 Čechů. Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se samozřejmě brzy proti rozhodnutí mezinárodní rozměřovací komise (Francie, V.Británie, USA, Japonsko) ozvaly protesty, organizované rakouskými a německými nacisty. Autor: R.Fischer(Pokračování)

Třeboňsko: 1. Letní putování českým Vitorazskem.

Zajímavá jihovýchodní část rovinaté Třeboňské pánve byla ve středověku na okraji zájmu zemědělského lidu. Pokud v novověku vešla širší veřejnosti ve větší známost, tak to bylo především jako prvorepublikový horký politický problém zvaný „Vitorazsko.“ Podle rovinných terénů by oblast v létě měla být rájem cyklistů. Není tomu tak úplně. Nejisté počasí, s výkyvy teplot a častými vodními srážkami, mraky komárů a intenzivní automobilový provoz cyklistům pobyt znepříjemňují.


Písčitá suchá půda, střídající se s kyselými rašeliništními močály, skálami a nepropustným jílem, není příliš vhodná k zemědělskému obdělávání, a proto ve středověku ani panské velkostatky o oblast nejevily zvláštní zájem. O vesnice, které přesto tady vznikaly při dálkových stezkách, se podělili pánové z Bystřice, Třeboně, Nových Hradů a částečně i Weitry, Litschau a Heidenreichstenu.

Zemská hranice mezi územím českým a dolnorakouským vedla od Najdorfu (Nová Ves u Klikova) po řece Dračici ke Klikovu, k soutoku s Lužnicí, potom po Lužnici kolem Suchdola k Tušti, po potoce k obci Hranice a dál po silnici k Nakolicím, kde se napojovala na současnou státní hranici.

Lidé ve větším množství začali na Suchdolsko přicházet a usazovat se až po třicetileté válce, když se zde v souvislosti s výrobou železa a skla začalo ve velkém kácet dřevo na topení v železárnách a sklárnách. Vesnice založené v tomto období obyčejně vznikali sice z vůle panských úředníků, nikoli však kvůli zúrodňování půdy, ale kvůli zpracování dřeva a nerostných surovin. Později vesnice vznikaly přirozeným způsobem z osad lesních dělníků, havířů, hamerníků, sklářů a hrnčířů.


Obdělávání půdy se stalo vedlejší, převážně jen nouzovou záležitostí. Přírodní podmínky, pozdější doba zakládání osad a vliv stavebních stylů přicházejících z Rakous jsou zřejmě příčinou toho, že venkovská zástavba v tomto území se liší od klasických jihočeských vesnic založených ve středověku. Zemědělské usedlosti se zde už nemusely skrývat před prázdnými žaludky ozbrojených uživatelů hlavních cest, proto se bojácně nechoulí mezi stromy v údolích, kolem útulných návsí s rybníčky, ale jsou volně rozptýlené po široké krajině. Domky postupně usazených dělníků a řemeslníků jsou také postavené hlavně podél cest a poblíž železničních stanic. Autor: R.Fischer (Pokračování)

Před šedesáti lety byl popraven Heliodor Pika.

Rozsudek jménem republiky:

Státní soud v Praze po provedeném hlavním přelíčení uznal dne 20. ledna 1949 takto právem:
Divizní generál, Píka Heliodor, narozený 3. července 1897 ve Štítivě, státní okres Opava, tamtéž příslušný, bez vyznání, ženatý, syn Ignáce a Jany rozené Valáškové, bytem v Praze XIX, Kahlerova 11., tč. ve vazbě státního soudu v Praze jest vinen, že:

1. koncem roku 1940 v Istanbulu, od r. 1941 do konce roku 1945 v Moskvě, na jaře roku 1946 v Londýně a konečně v období 1945 až 1948 v Praze vyzradil exponentům Intelligence Service, tedy cizí moci, přímo skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky a za těmito účely vešel s jmenovanými ve styk přímý, to jest s cizí mocí a s činiteli vojenskými, ačkoliv mu povinnost uchovávati uvedené skutečnosti v tajnosti byla výslovně uložena hledíc na jeho služební poměr.
2. V době od roku 1941 do konce května 1945 v Moskvě a Kujbyševě v SSSR jako náčelník Československé vojenské mise v SSSR ve svých zprávách podávaných československým vládním činitelům do Londýna, záměrně uváděl nepravdivé skutečnosti o činnosti velvyslance Fierlingera v Moskvě, o československé jednotce v SSSR a poměrech v SSSR, vnitřní i vojenské situaci v SSSR v úmyslu, aby poškodil zájmy ČSR i bojové úsilí druhého odboje a jejího spojence SSSR.
3. V době od r. 1941 v Moskvě a Kujbyševě jako náčelník Československé vojenské mise v SSSR úmyslně systematicky kladl překážky organizaci boje za osvobození ČSR, a to jednak bržděním jejího materiálního vybavování, jednak odkládáním a mařením odesílání československých parašutistů na území ČSR sovětskými orgány, tudíž za války způsobil škodu branné moci, vojenským podnikům republiky a jejímu spojenci, tím spáchal:

• ad 1) zločin vojenské zrady podle § 6:2 odst. 1. zák. č. 50/23 Sb,
• ad 2) zločin zneužití služební moci podle § 300 v. tr. z.
• ad 3) zločin vojenské zrady podle § 6:1. zák. č. 50/23 Sb.,

  
  Odsuzuje se:
  Podle §6:2/I1 s. zák. č. 50/23 Sb. za použil:í 5§ 45, 96 v. tr. z. kromě kasace, vyloučení z čs, armády a ztráty čestných odznaků a vyznamenání k trestu smrti provazem.
  
  Podle § 32 zák. č. 50/23 Sb. vyslovuje se ztráta čestných práv občanských na dobu 10 roků.
  

  
  
  Generál Heliodor Píka byl v noci z 20. na 21. června 1949 oběšen v plzeňské věznici na Borech.Jeho tělo se dosud nepodařilo nalézt. Otcovy plné rehabilitace dosáhl jeho syn Milan Píka v roce 1968.Prokurátor dr.Vaš, jeden z Píkových vrahů, se odmítá k případu vyjadřovat, proces s ním vyšuměl do ztracena. Po roce 1989 vydal spis o „křivém“obvinění „Moje perzekuce“.
  
  Po „Vítězném“ únoru byl Heliodor Píka postupně služebně degradován, propuštěn z armády a v květnu 1948 zatčen.Hlavním iniciátorem procesu s generálem, o jehož rychlé odstranění se velmi zasazovala i Moskva, byl plukovník Bedřich Reicin, fanatický komunista, jenž Píku upřímně nenáviděl už za války, považoval ho za fašistu a agenta imperialismu.Vypracováním obžaloby, na jejímž základě by bylo možné nebezpečného hrdinu zdánlivě legální cestou sprovodit ze světa, byl pověřen prokurátor dr.Vaš, který v procesu figuroval jakožto vyšetřovatel i žalobce.Po mnoha měsících věznění, nekonečných výslechů a psychického nátlaku stanul generál Píka před soudem.Obvinění proti němu vznesená-vlastizrada, spolupráce s Německem, maření vzniku československých jednotek v SSSR a mnohá jiná-byla sprostým výsměchem celému životu Heliodora Píky, demokracii i historické pravdě.O rozsudku od počátku nikdo z iniciátorů soudního řízení nepochyboval. Tehdy málokdo tušil, že proces s Píkou je jen prvním v dlouhé řady krvavých justičních vražd, jichž se komunistická strana ve jménu lidově-demokratické republiky dopustí.
  
  Heliodor Píka vyrostl ve skromných poměrech - v rodině venkovského koláře ve Štítině na Opavsku, kde se narodil 3. července 1897. Stal se vynikajícím studentem opavského gymnázia, osvojil si znalosti několika světových jazyků [němčiny, řečtiny, latiny, později ruštiny a francouzštiny), a proto mohl maturovat již po absolvováni sexty.
  
  Zkoušku dospělosti vykonal ve druhém roce první světové války - 19. července 1915 - a pak místo plánovaných studií farmacie na Univerzitě Karlově, byl v říjnu 1915 při mobilizaci odveden jako jednoroční dobrovolník do rakousko­uherské armády. Absolvoval nejdříve tříměsíční kadetku v Opavě, kde potom působil ve funkci instruktora až do června 1916. Tehdy již jako praporčík a velitel roty odjel s doplňovacím transportem na ruskou frontu, ale již 24. července 1916 přešel u městečka Berestečka do ruského zajetí.
  
  Dostal se poté až do Kazaňské gubernie, kde se v zajateckém táboře „Paratský závod" přihlásil 5. října 1916 do vznikajících československých legií. Téměř po roce svého zajetí byl zařazen k 1. rotě náhradního praporu 1. čs. divize v Bobrujsku, ale již 24. září 1917 nastoupil jako jeden z prvních československých legionářů v Rusku cestu do Francie. Zde v Cognacu, v listopadu 1917 byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií.
  
  Začátkem června 1918 pluk odjel blíž k frontě do tábora v Darney. Mezitím byl Píka jmenován lékárním adjutantem pluku a později vykonával i funkci důstojníka obrany proti plynům
  
  0 jeho činnosti na frontě mnoho naznačuje pochvala velitele francouzské 53. divize generála Guillenina, kterou uvedl ve svém rozkaze 8. listopadu 1918, neboť Píka „na vlastní žádost spolupůsobil při lékařské službě v první linii. Obzvláště se vyznamenal horlivostí při ošetřování raněných, opovrhuje úplně nebezpečím". Prodělal s plukem těžké boje v Ardenách, dokonce otravu plynem. Přihlásil se k další nové zbrani této války - letectvu, ale přišel konec války. Dne 9. ledna 1919 se poručík francouzských legií Heliodor Píka vrátil do vlasti s pomocnou rotou 21. čs. střeleckého pluku.
  
  Nový stát, Československá republika, však musel od prvopočátku svého vzniku hájit svoji územní suverenitu, a proto legionářské pluky takřka okamžitě odjely na těšínskou frontu.
  V srpnu ještě působil jako pobočník velitele pluku, ale již dnem prvního září 1919 byl odvelen do dvouměsíčního kurzu pro důstojníky pěchoty v Milovicích. Dnem 1. ledna 1920 byl přijat za důstojníka z povolání ……
  
  Výrazem uznání dosavadní činnosti Heliodora Píky i významu funkce , kterou tehdy zastával, bylo jeho povýšení do hodnosti brigádního generála v prosinci 1943.(jiří Krž,20.6.2009)

90 let od neúspěšného bolševického převratu na Slovensku.

Před devadesáti lety, 15. a 16. června 1919, se v Československu konaly volby do obecních zastupitelstev (30% soc. dem, 20,5% agrární str., 15,6% socialisté, 9,7% lidovci, 8,2 národní demokracie). V té době slovenské území dobývala maďarská Rudá armáda a v Prešově 16. června 1919 český revolucionář Antonín Janoušek vyhlásil bolševickou Slovenskou republiku rád.

Porážku monarchie a vyhlášení nových států na jejím území nebrali vážně především maďarští politici. Ti si nedovedli představit, že by se Uhersko rozpadlo, že by k němu neměla patřit Horní země (Slovensko) - tzv.Felvidék. Když 20. března Nejvyšší vojenská rada dohodových mocností vyznačila hranice Maďarska, nastalo v Budapešti zděšení. Prezident Mihál Károlyi předal moc socialistům a bolševikům a abdikoval. Následujícího dne bylo v Maďarsku vyhlášeno vítězství bolševické revoluce a vznik Maďarské republiky rad (Béla Kún).

Dění v Maďarsku vyvolalo poplach v Praze, kde si česká politická a úřednická elita už zřídila teplá křesílka. V Praze byl větší strach z Habsburků než z nacistů a komunistů. Strach z obnovení Rakouska-Uherska a z vytvoření středoevropské federace lomcoval Prahou vlastně po celé období první republiky. 27. dubna 1919 byla zahájena československá vojenská intervence do Maďarska.

Intervence se moc nedařila, maďarští bolševici přešli do protiútoku a začali obsazovat slovenské území. Během několika dnů obsadili jižní a východní Slovensko, přičemž na Spiši jim vydatně pomáhala armáda polská.

Po vyhlášení Slovenské republiky rád, 16.6.1919 se jejím nejvyšším orgánem stal Revoluční výkonný výbor, jemuž podléhala Revoluční vládní rada. Okamžitě byly zrušeny městské a obecní samosprávy, označené jako buržoazní, které byly nahrazeny "dočasnými revolučními orgány proletariátu"(sověty).

Cílem bylo nastolení diktatury proletariátu. Vše šlo velice rychle. Byly zrušeny soudy a nahrazeny "revolučními tribunály" a místo policie byla zřízena "Rudá stráž." Revolucionáři znárodnili všechny banky, průmyslové podniky, školy i obytné domy. Volební právo bylo odebráno podnikatelům, živnostníkům a kléru a přiznáno jen těm, kteří "produktivně pracovali."

Slovenská republika rad vydržela jen tři týdny. Zpočátku měla podporu u Maďarů, Židů a sociálně slabých vrstev Slováků, ale ta po tvrdých represích, znárodňování, parcelaci půdy a krádežích rychle ochabla. Po soustředěném tvrdém útoku československé armády maďarská bolševická armáda byla ze Slovenska vyhnána, Slovenská republika rád padla a Antoním Janoušek prchl do Moskvy, kde pod Leninovými a Stalinovými křídly strávil zbytek života.

Podle slovenských historiků byly socialistické ideály jen záminkou útoku, ve skutečnosti se jednalo o nové připojení Slovenska k Maďarsku. Dosvědčoval to nápis na čepicích maďarských vojáků: "Felvidék viszahóditása" (podmanění Horní země).

Kolibřík je nejrychlejší letec.

Zprávy o senzačních objevech amerických vědců se v českých novinách objevují už dobrých sto let, hlavně zajímavosti ze života zvířat jsou vyhledávány.

Jaroslav Hašek nebyl americký vědec, přesto - jak několikrát ve svých dílech popsal - zásoboval čtenáře Světa zvířat fantastickými objevy. Ty zčásti přebíral ze zahraničí, zčásti si vymýšlel.

Tentokrát přišla ze zámoří zpráva o objevu jistého amerického vědce - jehož jméno v Evropě předtím moc lidí neslyšelo - o tom, že ptáček kolibřík je nejrychlejším letcem na Zemi. Ten vědec, který se jmenuje Christpher Clark, oznámil, že kolibřík létá rychleji než proudová vojenská stíhačka. Řada sdělovacích prostředků zprávu zveřejnila, přičemž vynechala podstatné údaje.

Nejpodstatnější chybějící údaj je: …v poměru k velikosti trupu. Uvedený vědec prý nějakou speciální kamerou zjistil, že kolibřík, který sleduje samičku, je schopen vyvinout rychlost až 40 metrů za vteřinu. To je 144 km za hodinu. To je ve skutečnosti osmkrát méně než je rychlost zvuku, kterou stíhačky překonávají - pamětníci možná vzpomenou na hromové rány, které při prorážení zvukové bariéry MIGy způsobovaly.

Vysoké rychlosti kolibřík dosahuje, když na konci střemhlavého pádu ještě zaakceleruje křídly. Kvůli bzučivému zvuku, který kolibřík vydává dostal anglické označení hummingbird (bzučící pták).

Vltava v Č.Budějovicích bude opět splavněna.

Staré koryto Vltavy v Českých Budějovicích. V těchto místech býval přístav, kde byla na vory a lodě nakládaná alpská sůl, aby byla dopravena do Prahy a do zbytku Čech.
V polovině třicátých let 20. století Vltava v Českých Budějovicích dostala nové koryto, v němž její vody, které usměrňuje Jiráskův jez, vyrábějí elektrickou energii.

Pro vory byla zřízena moderní propusť, kterou už asi vory nikdy plout nebudou.


Po postavení železnice České Budějovice - Praha v roce 1872 lodní doprava po Vltavě začala upadat, vorplavba upadla po roce 1945. Před několika lety padl návrh na obnovení lodní dopravy na Vltavě. Od myšlenky k činu nebylo daleko, a tak letos se do vltavského dna zakously bagry.
Nejdříve lodě na Vltavě mají sloužit k dopravě turistů z Č.Budějovic do Hluboké nad Vltavou, ale v dobách ekonomických krizí by levná lodní doprava při dopravě materiálu mohla řadu finančních problémů vyřešit. Technicky je doprava po vodě do Prahy možná.

Nezanedbatelný , a možná hlavní význam, má vyhloubení koryta Vltavy pro ochranu města před povodněmi, aby její vody nemohly vpadnout do ulic a na náměstí, jako to udělaly v roce 2002.