Svatováclavské úvahy.

Letošní září se představilo v tom nejlepším světle, hlavně slunečním. Slunce září a hřeje víc, než bývá v tomto období obvyklé. Meteorologům se předpovědi jakžtakž vyplnily. Ale všechno jednou skončí, pěkné dny vystřídají nevlídné dny podzimní a zimní. Jak intenzivní bude zima, ví snad jen Bůh.

Materialisté, věrni Marxovu odkazu, dokážou každý přírodní jev nějak zdůvodnit. Vědci znají většinu surovin, ze kterých je vytvořena živá tkáň, znají, jakým způsobem některé pochody v živé hmotě probíhají, ale vytvořit uměle buňku a dát jí život a určit funkci nedovedou. Přes všechny objevy, ke kterým se lidstvo za deseti- a vícetisíciletého vývoje dobralo, veškeré lidská nadutost skončí na jediné neviditelné živé buňce a na životních pochodech živého těla, na nervové soustavě. Na konci takových vývodů se objeví otázka lidské duše. Lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, na veřejnosti odmítají víru v lidskou duši. Dělají to i ve svých nitrech ?

V souvislosti se současnou návštěvou papeže Benedikta XVI. v České republice bylo popsáno mnoho internetových stránek. Hloupé diskusní příspěvky je zbytečné komentovat, není však příjemné číst zahraniční články o tom, že papež se odvážil vkročit do nejhlubšího bahna světového ateizmu. Česká republika je posměšně či pohrdavě označována za pohanský ostrov, kde se materialisté uklánějí zlatým telatům.

Kořeny českého ateizmu lze prakticky najít ve všech dobách, ten nejsilnější začal pravděpodobně růst v polovině 19. století zásluhou Františka Palackého, jenž jednostranně zpracoval české dějiny tak, aby vše české bylo dobré a vše německé bylo špatné. A protože hlavně němečtí žoldáci se zúčastňovali křižáckých tažení proti husitům, z nichž další demagogický spisovatel Alois Jirásek udělal české reprezentanty, spojil se český nacionalismus s antikatolictvím. Národní obrozenci šířili heslo "Pryč od Vídně i od Říma!" Brána pro příchod marxizmu do Čech byla otevřena. Cílem jeho útoků už více než sto let je katolická církev, která si vzala za úkol studovat a šířit tisícileté zkušenosti soužití lidské společnosti se zákony přírody, upozorňovat na to, že člověk má před nimi má mít pokoru, protože ho přežijí.

Nová současná generace si často myslí, že pražské Václavské náměstí dostalo jméno podle Václava Havla, že hlavní postavou sousoší na náměstí je kůň. Před takovými sto léty, kdy Češi "úpěly pod Rakouskem" a vyučování každý den začínalo zpěvem rakouské hymny, každé dítě vědělo, kdo byl kníže Václav. Po staletí při každé válce či přírodní pohromě se lidé hrnuli do kostelů a modlili se k svatému Václavu, aby pomohl české zemi.

Co na to česká škola? Co páni učitelé, kteří ve svém pochlebování jakémukoli režimu se českým dějinám vyhýbají? Dříve, za nacizmu a komunizmu, je k tomu nutil totalitní režim, dnes to dělají dobrovolně, údajně kvůli nedostatku času.

Lidé se k Bohu a všem svatým hromadně obracejí, jen když je jim zle, mají z něčeho strach. Jestliže Češi odmítají Boha, je to dokladem toho, že v Čechách se materiálně žije dobře, lépe než v jiných zemích, nehrozí žádné válečné nebezpečí ani přírodní katastrofa. Zatím. Bohužel je to v chodu lidské společnosti tak zařízeno, že při zvyšováním bohatství materiálního dochází ke snižování bohatství duševního, což nakonec může znamenat úpadek, neřešitelný konflikt. Na rozdíl od Čechů to ve většině kulturních států lidé už pochopili a mezi materiálním a duchovním životem udržují rovnováhu. Svatý Václav nepatří jen Čechům, ale je to světec dvou miliard křesťanů na celém světě, kteří nedopustí, aby na něj bylo zapomenuto. Proto ani v české zemi zapomenut nebude!
(M.Veselý, 28.9.2009)

Úřady nám potěšitelně rostou.

Pád železné opony, zrušení Varšavské smlouvy, zrušení povinné vojenské služby a vstup do NATO a EU udělaly z českých kasárenských objektů převážně problematické stavby. Jedním z nich byla kasárna v Třeboni, jejichž základy sahají do doby panování Marie Terezie, do roku 1744. V současnosti se třeboňská kasárna mění na úřady.

Třeboňská kasárna spadla do klína městu Třeboň, které nevědělo o ničem lepším, co má s nimi udělat, než je přestavět na úřady. Změna je život. Radním nestačila stará radnice, nová radnice, budova kláštera, za peníze z fondů EU si z kasáren postavili další velké a exkluzivní sídlo. To ovšem nic nemění na faktu, že při rekonstrukci kasáren české (ukrajinští dělníci) i zahraniční (rakouské) firmy odvedly kvalitní práci. Otázkou je, jestli nemohly budovy být využity jinak, například jako byty.

Extrémní levice dovede kritizovat a řvát.

Ukazuje se, že Britské listy shromáždily autory a čtenáře pocházející především revoltových levicových autorů a čtenářů ze severních Čech (ateistický evropský unikát) a ze zakomplexovaných antikatolických intelektuálů z Prahy. Svůj omezený rozhled prezentoval jakýsi Bohumil Kartous v článku "Stát by měl zavést dálniční poplatek pro katolickou církev."

Autor v článku píše: "...stát zablokuje na více než 24 hodin hlavní dopravní tepnu, aby z ní vytvořil parkoviště pro návštěvníky akce, kterou nelze definovat z hlediska veřejného zájmu, ale pouze z hlediska zájmu zcela konkrétní náboženské komunity... Asistenci policejních složek při fotbalových zápasech sice ministerstvo vnitra zrušilo, nicméně při vystoupení papeže budou asistovat stovky policistů... Desítky milionů korun za reklamu, dopravu a další servis podle stejného zdroje dohromady zaplatí města Brno a Stará Boleslav a také Středočeský i Jihomoravský kraj. Ten k této příležitosti propůjčil plochu brněnského letiště a financuje dokonce i tak absurdní záležitosti, jako jsou svačiny…"

Ateista Kartous při svém předlistopadovém hospodském intelektu a měšťáckém sobectví zřejmě neví, že papež mimo toho, že je hlavou více než dvou miliard katolíků a nejvyšším představitelem státu Vatikán, je autoritou uznávanou všemi kulturními vládami světa.

Televizní záběr o papežově návštěvě České republiky, který oblétne celý svět, je větší reklamou České republiky než státní návštěvy českých politiků za deset let. Papež je pro postavení České republiky ve světě tou nejlevnější investicí do propagace země, i když levicoví demagogové nad výdaji prskají jako syslové.

Porovnávat papežovu návštěvu s koncertem Madony, technoparty či fotbalovými utkání a srovnávat pokojné návštěvníky bohoslužeb se zfetovanými a opilými účastníky technopárty nebo notorickými rváči na fotbalových stadionech může jen člověk, jemuž nenávist k náboženství nedovolí rozeznávat slušné lidi od rušitelů pořádku. Policie má být od toho, aby chránila jeho slušné občany, a to v případě papežovy návštěvy dělá. (Jiří Krž, 25.9.2009)

Šedesát let od nejslavnějšího automobilového závodu v Brně.

První, a zatím poslední, automobilový závod formule 1 se jel v Brně 25. září 1949. Tento závod se však ještě nejel jako mistrovství světa, rok 1949 byl zkušebním ročníkem, brněnský závod se jel pouze jako Velká cena Československa. Tento jediný závod nejpopulárnější automobilové discipliny, který se v Brně uskutečnil, se však zapsal do historie formulových závodů rekordní návštěvou, která pravděpodobně ještě nebyla překonána. Pořadatelé uváděli oficiální návštěvu 400.000 diváků, novináři psali o 0,5 až 1 milionu lidí.
 

Většina těchto lidí se přijela do Brna podívat na závodníka, který ve třicátých letech Československo fascinoval řidičským uměním. Byl jím Monačan Louis Chiron, kterému se na trati Masarykova okruhu v Brně mimořádně dařilo. V letech 1931 až 1934 třikrát vyhrál Masarykovu cenu (tak se nazývala Velká cena Československa). V roce 1949 mu bylo už 50 let, přesto závodil a vyhrával závody. Jeho jméno se vrylo nejen do paměti fanoušků automobilových závodů, ale i do českého jazyka. Dodnes se říká: "jezdí jako širon."

Průběh brněnského závodu před šedesáti lety byl předznamenán dvěma tragickými nehodami. Při tréninku zahynul československý závodník Václav Uher (vůz Maserati) a v závodě malých sportovních automobilů o Cenu města Brna hned po startu smrtelně havaroval Jaroslav Jonák (Aero-speciál), přičemž bylo zraněno několik zdravotnic.


Vůz Maserrati byl v Brně zastoupen nejpočetněji. S č.7 jezdil Louis Chiron.

Po odstartování dramatické Velké ceny Československa se do čela závodu dostal siamský princ Bira (na voze Maserati), sledovaný dr. Giuseppem Farinou (Maserati) z Itálie. Farina po ujetí půl kola havaroval v zatáčkách, které od té doby nesou jeho jméno. O několik vteřin později ve stejném místě havaroval britský závodník David Parnell (Maserati), přičemž zranil Farinu a 14 diváků. Tyto zatáčky byly osudné i vedoucímu závodníkovi Birovi, který zde ve třetím kole vylétl z tratě. Vyvázl bez zranění, ale vůz nebyl schopen další jízdy.

Ve čtvrtém kole se za spontánního jásotu diváků ujal vedení populární Louis Chiron (Maserati). Vedení si udržel jen dvě kola, pro poruchu převodovky musel v šestém kole zpomalit a v osmém zcela závod vzdát. V sedmém kole se do čela dostal Brit Whitehead (Ferrari), sledován Francouzem Etancelinem (Talbot). Tito dva jezdci si několikrát vyměnili místa, nikoho ale mezi sebe nepustili, a tak ve dvacátém kole (356 km) do cíle dojel jako první Peter Whitehead před Philippe Etancelinem, třetí byl Ital Franco Corteze (Ferari). Vítěz jel průměrnou rychlostí 126 km/hod.

Závodu se zúčastnili i českoslovenští závodníci Zdeněk Trejbal (Simca-Gordini), Bruno Sojka (Tatraplan-Sport), Vladimír Formánek (Cisitalia), Antonín Komár (Cisitalia), Jaroslav Vlček (Magda II) a ing. František Drobný (Frazer-Nash). Z nich závod nejlépe dokončil, se dvěma koly ztráty, na devátém místě Bruno Sojka. Formánek a Dobrý měli tři kola ztrátu, ostatní nedojeli. Tatraplán Bruno Sojky byl jediným vozem československé výroby, který kdy byl klasifikován v závodě formule 1.


Bruno Sojka na voze Tatraplan-Sport

Oficiální první mistrovství světa formule 1 se jelo příští rok a mistrem světa se stal Giuseppe Farina (Alfa Romeo). Od tohoto roku se zásluhou změněných politických a hospodářských poměrů už v Brně závody nejrychlejších světových automobilů nekonaly. Byla zde sice v roce 1987 postavená speciální závodní trať, která požadavkům FIA vyhovuje, ale mezitím se akce stala tak drahou záležitostí, že se těžko najde někdo, kdo by závod mistrovství světa vozů formule 1 v Brně zorganizoval, a kdo by do něj investoval velké peníze.

Domnívat se, že Chiron vstoupil do české mluvnice kvůli tomu, že jeho jízda byla nějak divoká, to je velký omyl. Louis Chiron byl naopak proslulý plynulou rychlou jízdou. Jeho příprava na závod byla učebnicová. Před závodem trávil na trati několik dní, každý den osm hodin. Celou trať prošel pěšky a projel několika vozidly, cestovními i závodními. V každé zatáčce si našel optimální způsob jízdy. V závodě potom po trati kroužil s úžasnou pravidelností. Říkalo se, že podle Chirona je možné seřizovat hodiny.

(R.Fischer)

Zemědělství si samo vykopalo hrob.

Mléko z fekálních vozů teče po francouzských a belgických polích, čeští zemědělci se zbavují dojných krav, přesto regály supermarketů jsou zaplněny krabicemi a lahvemi s mlékem od krav, které jsou chovány někde na druhém konci státu nebo za jeho hranicemi. Jak je to možné?

"Budete si dusit ve vlastní špíně, protože se nechcete přizpůsobit zákonům přírody!" kdysi indiánský náčelník Seattle předpověděl Američanům, když jim musel předat indiánská loviště. Indián samozřejmě nemohl tušit plné popelnice, igelitové tašky a plastové lahve v příkopech, věděl však, že člověk je jen jednou bezvýznamnou součástí přírody, kterou má respektovat, nikoli ovládat. Ještě před sto padesáti lety to věděli i čeští sedláci a chalupníci, kteří se podepisovali třemi křížky.

Až do poloviny 19. století byl hlavní význam zemědělské práce ve výrobě potravin pro domácnost zemědělce, prodával jen nepatrné množství přebytků. Nepotřeboval zvyšovat úrodnost polí a užitkovost zvířat. Přišel však průmysl a kapitalizmus, růst měst, kde sice nebyly potraviny, ale byly peníze. A peníze přitahují, proto se lidé z venkova začali do měst stěhovat, potraviny si mohli koupit. Byla poptávka po potravinách, bylo jich bylo třeba vyrábět víc. Kolotoč se rozjel, bylo třeba zvyšovat výrobu, ze vztahu starého sedláka k přírodě se stal obchod.

Dospěli jsme do doby, kdy pod pojmem vesnice si lidé představují rekreační chalupy, pod pojmem zemědělská práce sečení trávníku motorovou sekačkou. Potraviny nám prodávají supermarkety. Kde se potraviny vyrábějí, je pro zákazníka věc vedlejší, to nikoho nezajímá. Město při zaslechnutí slova zemědělství už vlastně nechápe, o co se jedná. Město, to jsou především vzdělanci, kteří neuznávají praktický život. Diplom se stal patentem na pravdu. Pětadvacetiletý pražský přírodovědec klidně tvrdí, že zná šumavské lesy lépe než sedmdesátiletý šumavský lesník, stejně starý ekonom klidně řekne, že zemědělství, které nestačí zákonům volného trhu, musí být zrušeno, že zemědělci jsou neschopné "socky", které žijí z dotací, z daní městského obyvatelstva.

Zemědělství si neustálým zvyšováním produktivity samo pod sebou podřezává větev. Ještě před padesáti lety byly výnosy obilí třetinové, proti současnosti. Ještě větší rozdíl byl v užitkovosti hospodářských zvířat. Proto mohlo v českém zemědělství pracovat pětkrát víc lidí než dnes. Vysoká zaměstnanost v zemědělství, to byl i určitý zájem bývalého politického systému, který se vždy potýkal se zpracováním a distribucí zemědělské produkce, což bylo zdůvodňováno požadavkem na dosažení soběstačnosti ve výrobě potravin.

Se změnou režimu a s otevřením hranic se vše obrátilo proti zemědělství. Ti lidé, co dodnes v českém zemědělství zůstali, doplácejí na nadvýrobu svoji i svých zahraničních kolegů. Velkovýroba (touha po zbohatnutí), která měla venkov pozvednout, nakonec ho ničí.Ukazuje se, že všechny kvóty a jiné administrativní regulace produkce nevedou k žádoucím výsledkům. Zákony konzumu postihly i venkov, vše se musí pořád hnát dopředu, v případě, že je systém někde zakopne, ekonomiky většiny zemí se hroutí. Volá se po snížení zemědělské produkce. Kdo ji má snížit? Zatím se likvidují chovy dojných krav, obdělání polí je nahrazováno samoúčelným mulčováním a pastvou, kvůli dotacím. Jako mnohem slušnější řešení se jeví výroba biopotravin - pokud se nezvrhne v chamtivou velkovýrobu. Snížením výnosů a užitkovosti (návratem k přírodě), alespoň na polovinu, by se zabilo několik much jednou ranou, od účelného obdělávání zemědělské půdy, přes zdravé potraviny až po obydlení venkova. O tom, co se bude vyrábět, musí však rozhodnout zákazník. (F. Novotný, 19.9.2009)

Jak byste v roce 1928 uspěli ve zkoušce dospělosti?

Nejsou zaznamenány zprávy, že by před osmdesáti lety studenti středních škol protestovali proti maturitám, i když by možná měli větší důvody než ti dnešní. O tehdejších maturitách informuje ročenka jednoho gymnasia takto:

K maturitním zkouškám v letním období 1928 přihlásilo se 21 žáků třídy VIII.

Písemné zkoušky byly konány ve dnech 14. - 16. května, dána při nich abiturientům tato témata:
Z jazyka českého:
1.Humanizmus a Jednota bratrská (Shody a rozdíly)
2.Skutky předků jsou chloubou a výstrahou potomstvu (Úvaha)
3.Průmysl naší republiky (Rozprava zeměpisná)

Z jazyka latinského:
Vergilius Aeneis VII. 21. Trojané poznávají, že jsou u cíle své cesty, neb se jim vyplnila věštba, že z hladu snědí i stoly.

Z jazyka řeckého:
Xenofon Anabasis III. 3-9. Xenofon vypravuje, jak se dostal k vojsku Kyrovu.

Ústní zkoušky byly konány ve dnech 11. - 13. června za předsednictví F. Husáka, řed. dívčího r. r. gymn. V Č. Budějovicích. Podrobilo se jim 19 abiturientů s tímto výsledkem: za dospělé s vyznamenáním uznáni 3 zkoušenci, za dospělé se všemi hlasy uznáno 16 zkoušenců.

Měnová reforma má své přednosti.

Měnu ve státě je možné přirovnat k operačnímu systému v počítači. Je to prostředí, základ, na kterém jsou závislé všechny funkce a programy.

Pokud počítač přestane fungovat nebo nefunguje podle představ nebo už nestačí požadavkům doby, nezbývá než počítač vyčistit, to je udělat základní nezbytný zásah, jímž je nové nainstalování operačního systému. Při tomto úkonu je počítač zbaven všeho nežádoucího, co se do něj vědomě i nevědomě dostalo a dohromady dělalo problémy, přinejmenším zpomalovalo jeho chod.

Stejné jako v počítači je to ve státě, při změně státního systému by základem dalšího chodu měla být měnová reforma, aby se stát zbavil nežádoucích peněz, které se v něm vědomě i nevědomě objevily. Na to, proč se to hned po změně politického systému v roce 1989 nestalo, si musí každý sám najít vysvětlení.

Ve dvacátém století jsou na českém území uváděny tři měnové reformy a výměna peněz po rozdělení Československa v roce 1992. Záměrem první měnové reformy, k níž došlo v únoru a březnu 1919, bylo oddělit měnu od měny ostatních států vzniklých na území rakousko-uherské monarchie, eliminovat aktiva a majetek inflačního původu a zdanit válečné zbohatlíky. Provedení této reformy, pod níž je nesmazatelně podepsán tehdejší ministr financí Alois Rašín, je dodnes předmětem obdivu, protože v následujících letech, kdy se měny okolních zemí hroutily, československá koruna byla jednou z nejstabilnějších měn v Evropě.

Měnová reforma proběhla i po druhé světové válce. Tímto krokem byla na území Československa zavedena jednotná měna. Po květnu 1945 se na území státu platilo protektorátní korunou, německou markou, slovenskou korunou a maďarským pengö. Byly povoleny platby prvorepublikovými bankovkami i mincemi, navíc sovětští vojáci platili svými korunovými poukázkami, američtí vojáci markovými poukázkami, tak jako v Německu.

Peníze byly vyměněny v poměru 1:1, výměna byla omezena na 500 korun na osobu. Převyšující částky mohly být složeny v bance jako tzv. vázané vklady, které však majitelům byly zadržovány až do roku 1953, kdy jim při neblaze proslulé komunistické reformě byly zabaveny definitivně.

Ještě sedm let po druhé světové válce musel být v Československu přídělový systém, při jakémkoli pokusu o jeho zrušení se začalo hroutit zásobování. Proto v listopadu 1952 Klement Gottwald dal pokyn připravit měnovou reformu. Za dohledu sovětských poradců ji přísně tajně připravoval Václav Hůla. Účelem měny nebylo jen řešení hospodářských problémů, šlo také o politické zájmy komunistů, o odstranění "kapitalistických živlů", které mohly na svou stranu přetáhnout "pracující lid" a ohrozit moc komunistů.

Reforma byla provedena náhle ze dne na den. Jedinec si mohl směnit staré koruny za nové v poměru 1:5, maximálně 300 korun v hotovosti nebo 10.000 v bance. Hotovost nad 300 korun byla měněna v poměru 1:50, vklad nad 10.000 v bance v poměru přibližně 1:10. Nové peníze byly vytištěny v Sovětském svazu. Zvýhodněný kurs měli členové komunistické strany.

Komunistická měnová reforma v roce 1953 sice zbavila části majetku některé válečné zbohatlíky i poválečné zloděje, ale zasáhla hlavně běžné městské obyvatelstvo, živnostníky a úředníky, včetně penzistů. Méně se dotkla většiny dělníků a většiny venkovského obyvatelstva, které mělo peníze uložené v pozemcích a zemědělském majetku. Toto venkovu komunisté odebrali jinak - kolektivizací.

Při pohledu dozadu se ukazuje, že po roce 1989 byla pro měnovou reformu ideální doba, velká možnost, jak dostat z oběhu nelegální peníze, a přitom nezasáhnout nornálně se živící obyvatelstvo, pobírající zaměstnanecký plat. Nestalo se. Tehdejší ministr financí se uvedl výrokem, že nezná špinavé peníze. Místo jejich odstranění je vpustil do eráru, kde udělaly takový vír, že od té doby se státní dluh rok od roku zvyšuje a zvyšuje. Budí to dojem, že zvyšování státního dluhu jako příležitost k okrádání obyvatelstva je dokonce záměrem některých politiků a politických stran?(M.Veselý,14.9.2009)