Sto šedesát let od narození T.G.Masaryka.

Dnes nás dělí již celých 160 let od narození zakladatele československého státu Tomáše Garrigue Masaryka. Žije ještě dost lidí, kteří mohou říct, že zažili Masaryka, i když jen jako děti. Bohužel právě velká část této generace lidí se v dospělosti významnou měrou podílela, především po roce 1968, na podpoře komunistického režimu, který Masaryka a jeho názory zavrhoval.


Před 1. světovou válkou byl Masaryk znám více jako kontroverzní filozof, méně jako politik, poslanec vídeňského říšského sněmu. Politikou, jejíž záměrem by byla autonomie českých zemí v rámci středoevropské federace, se začal zabývat už dříve, ale až v roce 1915 se jako pětašedesátiletý rozhodl emigrovat a české politice věnovat naplno.(V poslední době se několik historiků nesměle zmínilo o tom, že na pověstech, podle nichž byl Masaryk vyslán do zemí Dohody jako rakouský špion, může být něco pravdy). Že se blížil konec monarchie, tušilo už před válkou mnoho českých politiků, ale představy o tom, co bude po Františku Josefovi I., se značně rozcházely. Na samostatný stát se v Čechách odvážil myslet málokdo, nedovoloval to strach ze sousedních velmocí - z Německa a Rakouska. Velkou podporu získávaly fantazie "slavjanonofilů" o připojení českých zemí k Rusku.


Do Ruska se Masaryk vydal po tamní buržoazní revoluci v únoru 1917, aby přispěl k formování legií, bojujících proti Německu. Říjnová bolševická revoluce vyřadila Rusko z Masarykových plánů. V polovině roku 1918 už Masaryk v USA podporoval Benešův a Štefánikův plán na spojení Čech, Moravy a Slezska se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí a vytvořením československého národa získat převahu nad českými Němci. Podařilo se mu nakonec přesvědčit i prezidenta Wilsona, který uznání nového státního útvaru (Československo) přislíbil.

Masaryk si sice dovedl zajistit velkou mediální podporu, a tím i úctu veřejnosti, přesto jako prezident měl zapřisáhlé nepřátele na levici i na pravici. Operovat v politice filozofií a morálkou nebylo pro něho jednoduché, proto si oblíbil přímého a houževnatého Švehlu a jeho Agrární stranu, která splňovala i Masarykovy představy o pracovitém a kulturně vyspělém národu. Masaryk si nepadl do oka s komunisty, někteří mu ještě dnes nemohou přijít na jméno a v diskusních fórech roztrušují lži, že nařídil střelbu do stávkujících dělníků. Jako představitel státu nemohl souhlasit s násilím komunistickým ani fašistickým a s protičeskoslovenskými aktivitami slovenských luďáků a německých henleinovců. Někteří Slováci si kvůli tomu dodnes na Masaryka stěžují. S českými Němci neměl konflikty, dokonce byl u velké části z nich oblíbený, jak ukazují záznamy v německých kronikách.

Na podzim 1925 se česká media pozastavovala nad tím, že Masaryk hajloval při cestě do Jindřichova Hradce, kam jel odhalit pomník plukovníka Švece. V Děbolíně ho Němci tak nadšeně vítali, že neodolal, zastavil a pozdravil je.

Profesor Franz Spina jako ministr čs. vlády (do roku 1936 předseda Německé agrární strany v ČSR) v roce 1937 jako člen SdP o Masarykovi řekl:
„Tento muž poskytl však také svému státu, v němž žije největší německá menšina Evropy, onu státní ideu, která zůstává pro přítomnost i budoucnost nejdůležitějším pilířem republiky: toleranci a rovnoprávnost občanů a národů tohoto státu. ...To je výkon, který činí T. G. Masaryka nám sudetským Němcům nesmrtelným. Masarykův odkaz, to je jeho život. Masarykův život zůstává naší závětí...“

Když počátkem 30.let Masaryk onemocněl, bylo zřejmé, že energie, se kterou dokázal nesourodý stát jakžtakž držet pohromadě, vyhasíná. Československo se už tehdy začalo rozpadat na nespokojené národy a nesmiřitelné politické proudy. Rok po jeho úmrtí zanikla republika, která mu dala oficiální titul "Osvoboditel". Tzv. „Druhá“ republika („Česko-Slovensko“) byla jen půlroční epizodou politické nešikovnosti a bezmocnosti. Ani v následujícím období, až do současnosti, to nebylo lepší. Od té doby se neobjevila, a zřejmě brzy neobjeví, morální autorita Masarykova typu.