Silvestr s párou.

Zajímavá tradice se ujala v dolnorakouském Gmündu. Na Waldviertelské úzkokolejné trati se letos uskuteční už pátý ročník silvestrovské jízdy parním vlakem. O akci, která je určena pro 300 vybraných hostů z celého Rakouska a a Německa, pravidelně přinášejí informace všechna média včetně televize.

Waldviertelské úzkokolejky z počátku dvacátého století už pravidelnou dopravu nezajišťují, na rozdíl od nedaleké Jindřichohradecké úzkokolejné dráhy, kde je denní provoz. Přesto jsou úzkokolejné tratě z Gmündu do Litschau a z Gmündu do Gross Gerungs udržovány v provozuschopném stavu. Vlaky, tažené buď diesel lokomotivami nebo lokomotivou parní, jezdí pro turisty v letních sobotách a nedělích. Mimo to jsou pro zájemce pořádány jízdy podobné této jízdě silvestrovské.

Parní silvestrovský program je součástí velké akce. Po zahájení silvestrovské zábavy ve 20 hodin v gmündském kulturním domě, kdy bude hrát Městská kapela Gmünd, pojedou účastníci parní jízdy do Fassldorfu, kde bude probíhat punčpárty. Potom půjde lampionový průvod na náměstí ve Weitře, kde program vyvrcholí ohňostrojem nad zámkem.

Po návratu do kulturního domu v Gmündu čeká na účastníky jízdy ještě rozmanitý program se řadou překvapení a zážitků. V první řadě hudební skupina „Rosi und die Gang“ a pak překvapivé show pro bezstarostné rozptýlení a náladu. Odvázání a dobrou náladu pro mladé i staré slibuje dnešní program „Silvestr jednou jinak.“31.12.2007

Rádiosylvestr (2.část).

Představme si silvestrovský večer radioklubu v roce 1924! U stolu je skupina čtyř lidí, kteří se přetahují o dvě velká primitivní sluchátka. Deska stolu před nimi je okupována aparátem zvaným rádio. Z aparátu vedou silné dráty ke sluchátkům, k zásuvce v lustru, k venkovní anténě a k uzemnění.

Prvnímu posluchači se kolem sedmé hodiny večerní daří naladit vlnu 1600 m, což je stanice Chelmsford-Londýn. Je slyšet zvonková hra, potom pověstný zvon Big Ben z věže parlamentu. Úžasný dojem pro všechny přítomné, kteří tvrdí, že mají pocit, jako by byli v Londýně a stáli vedle věže.

Další zastávka na vlně 425 m, v Římě. „Signora konferanciérka“ čte příjemným hlasem zprávy Agencie Stefani, Nikdo italsky příliš nerozumí. Raději přetáčejí kondenzátor na vlnu 515 m-Curych. Perfektní slyšitelnost, ale trapně nudný program. Opět shoda v tom, že tamní vysílač 700 W je slyšet nejméně pětkrát lépe než Praha za nejlepších podmínek; přitom Praha má vysílač 1000 W. Přeladění na Paříž-Eiffelovu věž se povedlo po jedenácté hodině, ale slyšitelnost není nejlepší.

V půl dvanácté je Praha konečně slyšet lépe, ale za několik minut se opět ztrácí, takže půlnoc je doprovázena hudbou z Londýna.

Při častém přelaďování čas ubíhá nečekaně rychle. Ve dvě hodiny je naladěn Mnichov, kde probíhá hlučná zábava. Naši rádioposluchači jsou nepříjemně vyvedeni z míry tím, že bavoráci svým nevázaným rámusem zneuctili tak posvátnou věc jako je rozhlasové vysílání, zvláště výkřiky rozdováděných dam se jim zdají hodně nevkusné.

(V té době ještě nikdo v Budějovicích nemohl předvídat, jakou zábavu a jaké výkřiky právě světu začali připravovat jiní mnichovští křiklouni, ti, které dirigoval Adolf Hitler. Zamračený vůdce nacistické strany právě několik dní před Silvestrem 1924 opustil landsbergský arest a za pomoci oddílů SA zahájil politickou kariéru, která byla doprovázena miliony lidských mrtvol.)

V půl třetí už všech čtyřicet evropských rozhlasových stanic ukončilo vysílání, českobudějovičtí posluchači tedy postupně ladí patnáct stanic amerických. Kolem čtvrté hodiny přichází vrchol silvestrovské rádionoci: Na vlně 380 m je obzvlášť silná stanice: New York-Shenctady. V půl páté je její signál tak silný, že není možné mít sluchátka na uších, lze však místo nich připojit „amplion“, z něhož je hudbu slyšet „až do vzdálenosti dvou metrů“.

Blíží se ráno, signál „Ameriky“ zeslabuje, v půl osmé se rozcházejí i naši budějovičtí posluchači, a jeden z nich ing.Šerý může napsat: „Litujeme upřímně všechny ty, kdož nedovedou se na tuto dosud tak málo využitkovanou možnost kulturního spolužití jinak dívati než jako na pouhý- gramofon.“

Legrační přemýšlení a chování našich dědečků, pradědečků, prapradědečků? Pocit ze spatření a zaslechnutí něčeho nového, nepříliš známého, nerozšířeného bývá přece zvláštní ve všech dobách. Vpád rádia - v porovnání s televizí - do našich zeměpisných šířek byl vskutku raketový; v roce 1920 začala v USA vysílat první stanice na světě, za tři roky už se vysílalo ze stanu na kbelském letišti a v roce 1931 už stály na porcelánových izolátorech v Liblicích dva stopadesátimetrové stožáry prvního československého rozhlasového vysílače.

Rádiosylvestr (1.část).

Vítání Nového roku u rozhlasového přijímače sice už zdaleka není tak běžné, jako bylo v polovině dvacátého století, už hodně dlouho program poslední noci ve starém roce zajišťuje hlavně obrazovka televizoru. Přesto poslech radia vůbec není ničím nedostupným. Stačí zapnout přijímač a naladit některou z nepřeberného množství stanic.

Ypsilon v nadpisu tohoto článku nevloudil se neúmyslně. Leccos se časem mění, před osmdesáti léty se tvrdé y ve jménu papeže, který císaře říše římské přivedl na křesťanství, ještě psalo.

Pro generaci narozenou v druhé polovině dvacátého století je asi nepředstavitelné, že by zvuk z rozhlasového přijímače denně nevyplňoval prostory domovů, kanceláří, restaurací, dopravních prostředků atd. K tomu, než rozhlas si své současné neodmyslitelné místo v lidské společnosti našel, nutně musel předcházet určitý vývoj. O tom jakým způsobem mohl rozhlas ve svých prvopočátcích být přijímán na českém jihu, se po novém roce 1925 zachoval dobový záznam.

V roce 1924 byl rozhlasový přijímač výjimečnou věcí. V jižních Čechách to nebyla jenom cena (okolo 600 Kč), co bránilo rozšíření, ale hlavně velmi špatný příjem českého vysílání z Prahy, jediné stanice v Čechách. Slušně slyšet byla jen za dobrých atmosférických podmínek. Daleko lepší byl příjem některých stanic zahraničních. Výhodou pro tehdejší posluče naopak byl čistý éter, který ještě nebyl přeplněn radiovým signálem, což umožňovalo naladit i hodně vzdálené stanice.

Lov rozhlasových stanic se pro progresivní mladé lidi stal velkým dobrodružstvím. Touha toulat se po světě se plnila, přičemž nebylo třeba opouštět teplíčko domova. Protože soukromé držení přijímače nebylo lehce dostupnou záležitostí, nadšení průkopníci poslechu radia vytvořili kluby, v nichž na společném přijímači ladili programy různých stanic. Po vzoru Prahy a Brna vznikl další československý rádioklub i v Českých Budějovicích. Členové rádioklubu měli privilegium spočívající v možnosti poslouchat rádio v neděli od 11.00 do 12.30 hod. a ve středu a v pátek od 20.00 do 22.00 hod.

Rádio nebyla lehce přenosná krabička, ani jeho hlavní součástky nebyly miniaturní polovodiče jako u současných rádií. Hlavní částí rádia také nebyly malé skleněné elektronky jako u přístrojů v padesátých a šedesátých létech, ale poctivé velké lampy. Samotné lampy, samozřejmě, by nic nesvedly, musely je doplnit další součástky, které také nebyly malé, dohromady se daly vážit na kila. A to takový masivní přijímač ještě neměl napevno zabudovaný těžký reproduktor, většinou se používala jen sluchátka.

Protože společný poslech radia býval pánskou záležitostí, objevily se kvůli němu konflikty v rodinách, neboť mnohé dámy neměly příliš pochopení pro takovou zábavu. Každá významná technická novinka si při svém vstupu do života zákonitě vyžádá větší, či menší oběť. Problémy tedy nemohly vynechat ani první rádioposluchače. Mimo nadšení pro rádio však jim nechyběl typický český smysl pro humor, což dokládá veršování neznámého autora:

My máme přijímač-radio
teď dáme pannám adio.
Večer zapneme aparát,
musí nám celou noc pěkně hrát...

Poslech rádia byl proto členy radioklubu vybrán jako nejlepší způsob ukončení roku 1924. Jak rádiosylvestr proběhl v partě českobudějovických posluchačů, podrobně zaznamenal jeden z nich. (Pokračování)

Elektronické známky pro ovce a kozy.

Ovce a kozy chované v členských státech Evropské unie budou muset být povinně označeny elektronickými značkami.

Jak vyplynulo ze čtvrtečního jednání ministrů zemědělství členských zemí EU v Bruselu, nařízení vstoupí v platnost na konci roku 2009 a mělo by zvýšit zabezpečení zdraví zvířat i potravin. Našim chovatelům se však toto opatření zatím vyhne.

Elektronické značkování by mělo být povinné pro státy, kde je chováno více než 600 tisíc ovcí a přes 160 tisíc koz. U nás se začátkem letošního dubna chovalo pouze necelých 169 tisíc ovcí a něco přes 16 tisíc koz, takže unijní nařízení by se našich chovatelů těchto zvířat týkat nemělo. Stejně tak u zvířat, která jsou určena k porážce před dosažením 12 měsíců a která by měla skončit na domácím trhu, farmáři budou moci dál zachovat současný systém značkování.

Pokud by však s ovcemi a kozami zemědělci chtěli obchodovat i mimo hranice, pak zřejmě budou muset k elektronickému značkování přejít. Údaje z elektronických značek by totiž od nich mohli požadovat jejich partneři v daných zemích.

Evropská komise odhaduje, že elektronická identifikační značka, kterou bude mít každé zvíře, by měla přijít zhruba na jedno až dvě eura (26,5 až 53 korun), ruční čtečky těchto značek tak 200 eur (asi 5300 korun) a statické přístroje pro získávání údajů ze značek zhruba tisíc eur (asi 26,4 tisíce korun).

Bratislava bude opět jako předměstí Vídně.

Že by si člověk usedl ve Vídni do tramvaje a vystoupil v Bratislavě jako v roce 1918, v současnosti není možné. Ale budoucnost se rýsuje jinak, společnost Vídeňské místní dráhy by chtěla Vídeň s Bratislavou spojit.

Ještě sice nejsou konkretní plány. Podle předběžného odhadu by náklady na stavbu nové sedmikilometrové tramvajové tratě Wolfsthal - Petržalka, která naváže na stávající trať Vídeň - Wolfsthal, měly dosáhnout 70 milionů Euro. Vedle železnice, dálnice a lodní dopravy bude tramvaj také zajímavou nabídkou konkurenčního spojení rakouského a slovenského hlavního města.

Pro projekt tramvajového spojení hovoří i problém železničního mostu v Petržalce, který neunese těžké vlaky. Po výstavbě nového železničního mostu by starý most mohla používat právě rakouská tramvajová doprava.

Kopřivy barvy khaki (22).

Až do nástupu na vojenskou službu v roce 1963 jsem netušil, že vánoce lze trávit také jinak než podle idyly vyzařující z Ladových obrázků. Měl jsem to „štěstí“, že jsem „mohl“ narukovat v době, kdy Chruščov s Kennedym na sebe ještě dělali „bu-bu-bu“ a řinčelo se zbraněmi. I těmi jadernými, s jejichž umístěním na Kubě Američané nesouhlasili. Do tohoto napětí, i když Kennedy byl už po smrti, přišly vánoce.

Po šestiměsíčním drastickém výcviku jsem byl těsně před vánocemi převelen - snad kvůli oklamání nepřítele - k bojové jednotce protivzdušné obrany, umístěné hluboko v lesích. Tam jsem neznal nikoho, natož praktické vojenské zvyklosti. Jako nový muž jsem bez ohledu na odbornost musel na Štědrý den do služby, což byla hlídka na nepříjemně větrném kopci, navíc na desetimetrové věži bez střechy. Před nástupem jsem byl poučen, že za žádných okolností se nesmím z místa vzdálit, dokud nebudu vystřídán.

Mrzlo, foukal vítr ostrý jako nůž, ale jinak služba probíhala dobře. Střídali jsme se po dvou hodinách, až do čtyř hodin odpoledne, kdy se setmělo a „spolubojovník“ šel na slavnostní večeři. Vystřídat už mě nepřišel on ani nikdo jiný. Takže jsem poctivě stál nejen do šesti, kdy mi měla služba skončit, ale až téměř do deseti.

Konečně jsem byl vystřídán a hladový jako vlk jsem se hnal do jídelny. Tam byla spoušť jako po výbuchu pumy. Mezi střepy z talířů a lahví od alkoholu se dalo klouzat na bramborovém salátu. Stopy salátu bylo možno spatřit i na okenních tabulkách, stěnách i stropě. Před krátkým časem tam proběhla menší salátová válka. Jiné zbraně nebyly momentálně po ruce. Po dobytí do vydávacího okna kuchyně, odkud se ozýval zpěv a křik, jsem se mimo nadávek od kuchaře dozvěděl, že mohu udělat jedinou věc: Vypadnout a neobtěžovat , večeře byla v pět hodin, v deset je všechno dávno snědeno!

Vydal jsem se na „cimru“, kde byla spoušť podobná té v jídelně. Uprostřed tři vojáci, „mladí“ jako já, vybírali holýma rukama kousky uhlí z hromady mouru, který v kamnech nehořel. Uhlí byl tehdy trvalý nedostatek, bylo na příděl. Armáda měla jiné starosti než shánět pořádné uhlí.

Tenkrát ovšem výraz šikana nebyl znám, pouze povinnost splnit rozkaz. Hned ve dveřích jsem dostal od nějakého přiměřeně opilého poddůstojníka do rukou dva uhláky a ještě s jedním nováčkem jsme poklusem byli posláni do skladu pro uhlí, nikoliv pro prach. „Kamna musí být až do rána žhavá!“ zněl rozkaz. Holýma rukama jsme až do půlnoci vybírali, ve skladu bez světla, už v několikrát přebrané hromadě uhelného prachu kousky uhlí. Potom jsem jako náhradu za půlnoční bohoslužbu ještě držel do rána službu u kamen, která nesměla vyhasnout, aby „unavení“ poddůstojníci nestrádali zimou.

Tak štědře - po „uvolnění mezinárodního napětí“ - ve vojsku proběhl první Štědrý den. Po předcházejících měsících spánku v botách, se samopalem zavěšeným ve dne v noci na krku, nemohlo ukončení sovětsko-amerického konfliktu poblíž kubánských břehů vypadat jinak. Špína, zima, poplachy několikrát za den, hrubost, cynizmus, nekonečné šikanování. Voják Československé lidové armády musel k boji být připravený jako všestranně otupěný bezcenný kus, který pouze bezmyšlenkovitě plnil rozkazy, maximálně se mohl těšit na to, až v boji proti imperialistům bude moci padnout. (M.Veselý)

Duch Sedícího Býka hrozí Washingtonu.

Více než 200 let po prvním uzavření míru mezi USA a indiánským kmenem Siuxů chce nyní duch náčelníka Sedícího Býka vykopat válečnou sekeru a bojovat s vládou Spojených států.

Minulý týden oznámil indiánský kmen Lakota-Siux, že všechny jejich historické smlouvy s Washingtonem jsou k ničemu, protože nejsou plněny. Na americké ministerstvo zahraničí to přišla vysvětlit indiánská delegace.

V současnosti mají Lakotové svá území ve státech Nebraska, Severní a Jižní Dakota, Montana a Wyomings. Když nebude americká vláda chtít vyřešit záležitost diplomatickou cestou, zastaví Lakotové majetek v těchto oblastech podle svého uvážení.

Na tiskové konferenci ve Washingtonu oznámil zástupce indiánů herec Russel Means: „Už nebudeme občany Spojených států, a všichni indiáni, kteří v pěti amerických státech žijí, mohou se k nám připojit.“

V případě neúspěšného jednání chtějí Siuxové vyhlásit samostatný stát ve státě, který svým občanům bude vydávat cestovní pasy a řidičské průkazy. Daně se platit nebudou, protože stačí částky, které Siuxům dluží občané Spojených států.

Indiáni přistoupili k těmto krokům, neboť se domnívají, že americká vláda nedodržuje ústavu, smlouvy a zákony. Odvolávají se na článek č.6 Ústavy Spojených států.: Všechny dluhy a závazky učiněné do přijetí této ústavy budou pro Spojené státy stejně platné za této ústavy jako za konfederace.
Tato ústava, zákony Spojených států vydané na jejím základě, jakož i všechny smlouvy, které jsou nebo budou uzavřeny jménem Spojených států, jsou vrcholným právem země; soudci všech států jsou jimi vázáni, i kdyby se v ústavě či zákonech jiného státu vyskytla protikladná ustanovení.
Senátoři a členové Sněmovny reprezentantů, členové zákonodárných sborů jednotlivých států, jakož i všichni nositelé výkonné i soudní moci jak Spojených států, tak jednotlivých států jsou přísahou nebo slavnostním slibem vázáni dodržovat tuto ústavu, žádné náboženské vyznání se však nesmí vyžadovat jako podmínka k zaujetí funkce či plnění jakékoli společenské povinnosti ve Spojených státech.
Podle indiánských aktivistů tento článek americké ústavy platí pro všechny dohody, které Spojené podepsaly. Musí se tedy na něj tedy vztahovat i dohoda se Siuxy.

V roce 1851 si vymohly tisíce zástupců indiánských oblastí podepsání několika dohod, jejichž výsledkem byla smlouva, podle které vláda USA tato území respektuje jako majetek Lakotů. Naproti tomu dostala americká vláda svolení stavět v těchto indiánských oblastech silnice a železnice. Z roku 1868 je dohoda podepsaná ve Fort Laramie (Wyoming), podle níž velká část Jižní Dakoty jako země indiánů bude neomezeně používána „Silným siuxkým národem.“

„Máme 33 smluv s vládou Spojených států, které nejsou plněny. Stále nám berou naši zemi, naše vody a naše děti,“ hlásá siuxský aktivista Phyllis Young.














Z kmene Lakota pocházeli legendární indiánští náčelníci "Crazy Horse" (Šílený Oř) a "Red Cloud" (Rudý Oblak) a také "Sitting Bull" (Sedící Býk), jenž v letech 1866 až 1876 vedl poslední komunitu severoamerických indiánů, která nepodléhala vládě Spojených států.

V současné době jsou příslušníci lakotského kmene Siuxů, tak jako všichni severoameričtí indiáni, ve velmi svízelné sociální situaci. Přestože nemusejí platit daně a dostávají určité podpory, žijí většinou v nuzných podmínkách. Muži se dožívají průměrného věku 44 let, dětská úmrtnost je u indiánů pětkrát vyšší než v majoritní americké společnosti.

Před sedmdesáti lety zemřel Karel Čapek.

25. prosince 1938 zemřel ve věku nedožitých 49 let novinář, spisovatel, dramatik a překladatel Karel Čapek. Říká se někdy také, že zemřel na nechuť žít bez ideálů 1.republiky. Skutečnou příčinou smrti byl zánět plic, následek hašení požáru vlastního domku, doprovázený silným zánětem ledvin. Deprese z mnichovské zrady Francie a Británie a z toho, že Československo se bez sebemenšího odporu vzdalo Sudet, jeho citlivé duši samozřejmě neprospěla.

Svou novinářskou činnost začal jako člen redakční rady časopisu Národ. Mimo toho působil jako soukromý učitel syna hraběte Lažanského a jako dramaturg Vinohradského divadla. Od roku 1917 byl společně s bratrem Josefem v redakci Národních listů a týdeníku Nebojsa.

V roce 1924 pobyl krátce v Anglii, po návratu se stal spoluzakladatelem Pen klubu. Zastával také několik funkcí v různých kulturních a literárních výborech a komisí. Od roku 1932 byl v nakladatelství František Borový, jehož se stal tichým společníkem. Jako jeden z mála lidí pronikl přes těžko překonatelnou hradbu do přízně prezidenta Masaryka, se kterým se pak pravidelně stýkal.

Karel Čapek byl prvním českým spisovatelem, který uspěl ve světové literatuře. Po několika velice úspěšných divadelních hrách (např. Loupežník-1920, R.U.R.-1921, Ze života hmyzu-1921, Věc Makropolus-1922) napsal romány Továrna na absolutno (1922) a Krakatit (1924). I jeho další tvorba byla velice úspěšná, např. Hovory s T.G.M.(1928-1935) nebo Povídky z jedné a druhé kapsy (1929). Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho navrh H. G. Wells. Norský tisk ho dokonce navrhl na Nobelovu cenu.

Někteří kritici dodnes o objektivitě Čapkova díla, především novinářské činnosti, pochybují, tvrdí, že bylo ovlivněno přátelstvím s T. G. Masarykem. Přesto novinařina mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Na druhou stranu jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů, a to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností. Jeho novinářská činnost je spojena především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Jana Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu.

V roce 1935 se oženil s herečkou Olgou Scheinpflugovou, s níž společně psal cestopisné fejetony. Několik knih napsal s bratrem Josefem Čapkem. Další úspěšná Čapkova díla (divadelní hra Bílá nemoc-1937 a román První parta-1937), byla zfilmována (1937 a 1959). Posledním známějším Čapkovým dílem byla divadelní hra Matka (1938)- reakce na mezinárodní situaci.

Schengen a "Ceši nekraďte!"

U rakouského obyvatelstva, zdá se, že v souvislosti s rozšířením schengenského prostoru převládá starost. Obává se, že zrušení hraničních kontrol přinese další kriminalitu a práci na černo. Při slavnostních projevech dominuje sice evropská symbolika. Převládá názor: „Neoslavujeme novou svobodu cestování, nýbrž obrození střední Evropy."

Podle rakouského tisku jsou hranice zrušeny, Vídeň, Praha a Budapešť mají k sobě schůdnější cestu, ale život se vyvíjí jinak. Otvírání střední Evropy jako duševního prostoru je však nejdůležitější než policisté na hranicích. Evropa je i nadále mnohotvárná, země soutěží v ekonomice, vědě, kultuře a způsobu života. Žádná sebelepší evropská smlouva nemůže říci víc než procházka po pražském Staroměstském rynku. Žádná lisabonská skupinová fotografie evropských prezidentů nenahradí přímý pohled na budapešťskou Rybářskou baštu, ke které má Vídeňák blíž než do Salcburgu.

Rakouska se nový schengenský prostor týká hodně rozporuplně. Rakušané říkají, že odstranění hraničních kontrol není nic nového, že takovou volnost jako nabízí schengenský prostor měla střední Evropa už v 18. a 19. století. Nelíbí se jim tak náhlé otevření hranic, považují je za předčasné, neboť obyvatelstvo východoevropských zemí se přednostně přizpůsobuje úžasným politickým, hospodářským a kulturním změnám, avšak morálně ještě na vstup do Evropy nedozrálo.

Příčinou rakouské skepse jsou zkušenosti, které Rakušané získali po skončení studené války a pádu železné opony mezi Východem a Západem a především po rozšíření EU a zrušení celních kontrol. V paměti jsou ještě tabulky s nápisem „Češi nekraďte!“ které se už v prosinci 1989 objevily na dveřích rakouských obchodů. Tyto tabulky sice zmizely, ale…

Jeden rakouský sedlák z rakousko-moravského příhraničí si nedávno stěžoval, že mu otevření hranic způsobuje značné hospodářské škody. Před rokem 1989 na vesnici neexistovalo, aby někdo zavíral vrata do dvora a zamykal dům, když jel na pole a byl tam třeba celý den. Nikdy se nic neztratilo.

Po otevření hranic mu cizinci ukradli spoustu věcí, i když měl dům zamknutý. Nejvíce ho mrzí ztráta dvou motorových pil a spousty dílenského nářadí. Podobné ztráty utrpěli i další sedláci v obci. Pouze dva zahraniční zloděje se s lupem podařilo na hranicích zadržet. Sedlák se obává, že po zrušení hraničním kontrol budou Češi krást ještě víc. Proto nabádá: „Pozor na každé auto s cizí poznávací značkou, nepouštějte do statku cizince, nebavte se s nimi, ať táhnou dál-nejraději domů.“

Zrušení hraničních kontrol nevítají ani rakouské úřady, které se snaží pasové kontroly a hraniční závory nahradit dopravními značkami, jak ukazuje fotografie. V tomto případě důvodem zákazu jízdy v noci je jakási přírodní oblast, o jejíž existenci dříve nic známo nebylo. (Pravda)

Nové ceny zemědělských pozemků.

Ministerstvo zemědělství vydalo vyhlášku č.427/2009 Sb. o stanovení seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků.

Stanoví se seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků evidovaných v katastru nemovitostí v druhu pozemku orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty:
1), odvozenými z bonitovaných půdně ekologických jednotek zemědělských pozemků, jejichž ceny stanoví zvláštní právní předpis

2). Seznam katastrálních území je uveden v příloze této vyhlášky.

Hledání ceny

Vyhláška nabývá účinnosti 1.ledna 2008

Za emise zodpovídají i automobilky.

Včera Evropská komise odsouhlasila návrh na snížení emisí CO₂ vypouštěných do ovzduší automobily. Výrobci by měli upravit výrobu a vývoj motorů tak, aby se emise z nových vozidel od roku 2012 snížily na 130 gramů na kilometr. Dalších deset gramů by mohly ušetřit energeticky úspornější technologie v autě, například klimatizace.

Malé automobily a vozidla produkují méně emisí než ty větší. Komise proto přistoupila k tomu, že množství emisí vypouštěných do ovzduší bude počítat v průměru za celou firmu a všechny její značky, nikoliv za jednotlivá vyráběná vozidla. Hlavním východiskem pro výpočet bude váha automobilu, která bude přímo úměrná limitům CO₂.

Pokud firma v průměru za všechna vyráběná vozidla bude překračovat průměr stanovený komisí, buď zavede opatření na snížení průměru, nebo může uzavřít dohodu s jinou automobilkou, která naopak limitu nedosáhne, a společně by se do limitu komise vešly.

Komise si představuje, že takovéto sdružování by mohlo být postaveno na obchodním vztahu, tedy že by firmy produkující auta s méně emisemi mohly prodávat emisní povolenky, které nevyužijí. Výjimku budou mít malí výrobci, kteří vyprodukují méně než 10.000 aut ročně a kterým by komise nastavila individuální limit.

Škoda Auto na podzim představila novou řadu Greenline, která je zaměřená právě na nižší emise oxidu uhličitého. V rámci této řady například Fabia s motorem 1,4 TDI nyní vyprodukuje 127 gramů CO₂ na km. Další tuzemská automobilka TPCA, která produkuje malé vozy Citroen C1, Peugeot 107 a Toyota Aygo již u těchto modelů zvažované emisní limity plní.

Negativní reakce však krok komise vzbuzuje zejména u těch unijních zemí, na jejichž území působí automobilky vyrábějící velká či luxusnější auta, která produkují víc emisí - jedná se zejména o Německo.

Pokud výrobci automobilů nebudou předpis respektovat, hrozí jim pokuty. Návrh nyní musí posoudit členské země unie a Evropský parlament. Automobilky z dnes předloženého návrhu samozřejmě příliš nadšené nejsou. Se systémem pokut navíc nesouhlasí ani někteří členové Evropské komise. (Katarina Fischerová)
19.12.2007

Porovnání cen 1997 a 2007.

O tom jak se od roku 1997 zdražovaly některé základní potraviny a služby, informuje následující tabulka. Je to jen přibližná orientace, údaje z roku 1997 jsou průměrné, údaje z roku 2007 jsou průměrem nejnižších cen, namátkově zjišťovaných.

Porovnání spotřebních cen některých výrobků a služeb.
			Prosinec
	Výrobek		1997	2007	Rozdíl
			Kč	Kč		%
1	Pšeničná mouka polohrubá	kg	10,29	11,90		16%
2	Chléb konzumní	kg	16,20	23,25		44%
3	Hovězí zadní bez kosti	kg	134,36	140,00		4%
4	Šunkový salám	kg	135,94	120,00		-12%
5	kuře kuchané	kg	65,27	69,90		7%
6	mléko polotučné trvanlivé	kg	15,15	18,90		25%
7	vejce čerstvá	ks	2,86	2,80		-2%
8	máslo čerstvé	kg	107,27	138,00		29%
9	Pomeranče	kg	27,15	34,50		27%
10	Cibule	kg	15,18	14,21		-6%
11	brambory	kg	7,05	11,25		60%
12	cukr krystal	kg	16,38	21,90		34%
13
14	polévka gulášová	porce	12,13	22,00		81%
15	hovězí guláš	porce	33,50	65,00		94%
16	káva turecká	porce	9,78	18,00		84%
17	pivo 10%	0,5 l	9,55	18,00		88%
18
19	hnědé uhlí	0,1 t;	120,28	260,00		116%
20
21	zákonné pojištění motor. vozidel	rok	1 212,00	4 000,00		230%

Nový elegán Citroën C 5

Nový typ Citroënu je charakterizován: elegantní, štíhlý, dynamický, noblesní. Tato charakteristika se vztahuje na limusinu i na kombi.

Limusina má rozměry: 478 cm délka, 186 šířka, 145 cm výška.

Citroën Kombi: 483 délka, 186 šířka, 148 výška

Benzinový motor o obsahu do 3 l má výkon 155 kW (211 k)

Naftový motor má výkon 150 kW (204 k)

Neduhy reformy zdravotnictví prý vyřeší trh.

Reformy českého zdravotnictví jsou podle vyjádření zástupců MZ i některých prominentních pražských lékařů kopírovány podle amerického zdravotnictví. V první řadě jsou napodobeny platby u lékařů (vstupné do ordinací). I další návrhy současného MZ však mají mnohdy charakter hodně zvláštní.

Řada odborníků domácích i zahraničních a téměř celá česká laická veřejnost jen nechápavě kroutí hlavami. Byly doby, kdy tomu bylo trochu jinak, kdy lidé mohli na české zdravotnictví být hrdí; právě Američané při návštěvě Československa systém českého zdravotnictví obdivovali, protože byl efektivní a léčení bylo na velmi dobré úrovni. Až do současnosti mimopražské nemocnice vydělávaly, praktičtí lékaři vydělávali i pojišťovny vydělávaly, proto důvody tak drastické reformy se zdají malicherné, fiktivní.

Podle předběžných informací má být základem připravované reformy činnost zdravotních pojišťoven, které budou platit jen tu nejlepší, nejefektivnější a nejdražší zdravotní péči. Pojišťovny budou kontrolovány zvláštním nově vytvořeným úřadem. Kontrolní odbor současného ministerstva, který s tím má dlouhodobé zkušenosti, bude zřejmě pověřen kontrolou tohoto nově vytvořeného kontrolního úřadu.

Na varovné připomínky prezidenta České stomatologické komory, že brzy bude u nás kritický nedostatek zubních lékařů, odpověděl mediální mluvčí MZ, že to jsou zbytečné starosti, neboť ve srovnání s vyspělými zeměmi zubních lékařů je dostatek. Navíc vyřešení tohoto problému je úkolem zdravotních pojišťoven-zaklínadla na reformu. Ministerstvo zdravotnictví se prý podobnými připomínkami nezabývá, protože po reformě se vše perfektně vyřeší samo.

Před několika lety v Praze přednášeli pedagogové Pittsgurghské university a také manažeři nemocnic a zdravotní pojišťovny. Ti posluchače z řad ministerských úředníkůvarovali před tržními mechanizmy ve zdravotnictví. Ortodoxní širokoplošné lpění na neviditelné ruce trhu velmi zdravotnictví zdražuje. Americké zdravotnictví je kvůli tržním praktikám značně nákladné a neefektivní.

Systém v USA je předražený a nespolehlivý. Dokonce i chudí obyvatelé Velké Britanie jsou na tom se zdravotní péčí a zdravím lépe než bohatí Američané. V některých ukazatelích má dokonce lepší výsledky i Kuba, která do zdravotnictví dává jen zlomeček výdajů co USA.

Ministerstvo zdravotnictví ČR, které má nyní 300 zaměstnanců, , podle nového vedení bude omezovat administrativu, postupně ustupovat do pozadí a časem dokonce snad zaniknout, jeho nezbytné funkce by vykonávaly jiné úřady. Skutečnost bude asi jiná, jak ukazují americké údaje: ve zdravotnictví tam je neskutečný počet úředníků, kteří stále nemohou práci zvládnout. Například ve státu Pensylvania , jenž má přibližně stejné množství obyvatel jako ČR, mají zdravotnické úřady1300 zaměstnanců. (Jiří Krž)
(16.12.2007)

Proč asi radním buřty nevoní?

Pražský magistrát by chtěl z nejživějších částí Prahy vyhnat stánky s uzeninami. Návrh nedávno předložil jeden z radních. Další krok k vyhnání lumpenproletariátu - což pro mnohé elitáře i průměrný člověk - aby se z Václavského náměstí stal osvětlený salón pro metrosexuály a movité cizince? Jak ještě dlouho si starý dobrý Václavák uhájí nějaké typické české rysy?

Mnoho času do půlnoci nechybí. Se dvěma spolupracovníky míjíme rozezpívaný dům U Nováků a míříme do centra, které při pěší cestě k Žižkovu nelze vynechat. Václavském náměstí se objevuje jako plátno širokoúhlého černobílého filmu. Zařazujeme se mezi více či méně spěchající chodce, kteří buď tak jako my se vracejí z návštěvy večerního představení či jiné zábavy, spěchají z práce či jen tak se toulají, krátí čas při čekání na vlak. Příjemná únorová noc, teplota kolem nuly. Poměrně rušno, Václavské náměstí jako by se s končícím zimním dnem nechtělo rozloučit. Co chvíli zaduní tramvaj, osobní vozy neúnavně přijíždějí a odjíždějí.

Vyhýbáme se vysokému trubkovému lešení. Není nijak označené a zabezpečené, několik rezavých trubek trčí v různých výškách směrem do chodníku, jako by vyzývaly chodce, aby vyzkoušeli tvrdost chomutovské oceli.

Pach připáleného tuku, který se rozlévá po zúženém chodníku, mezi lešením a stánkem, dráždí čichové buňky a působí jako magnet. Automaticky míříme ke kiosku, jemuž kraluje asi šedesátiletý muž v zamaštěném a špinavém plášti. Ten plášt byl kdysi určitě bílý. Ve vrstvičce prskajícího oleje se k sobě tulí tmavohnědé, místy načernalé klobásy. Tři papírové tácky, tři klobásy, tři chleby, hořčice - celkem devatenáct korun, zaokrouhluje ten dobrý muž ve stánku. Dobrý, dvacet!

Obsazujeme jeden ze tří masivních bufetových stolků. Klobása není příliš teplá, je jen na povrchu připálená, ale po několika tmavých flekovských „minerálkách“ chutná znamenitě. Vrávoravým krokem k nám přistupuje jakýsi mladý muž s prořidlými delšími tmavými vlasy. Něco nesrozumitelného vypustí koutkem úst a pokládá na stolek papírový tácek s klobásou. Mladík není příliš velký, spíš malý, tak okolo sto šedesáti centimetrů.

Ve stínu lešení se o něčem hlasitě dohadují tři muži. Jeden z nich míří ke kiosku. Je také menší, asi padesátiletý, má velké břicho, mezi vysokými kouty na hlavě se vlní řídký porost vlasů neurčité barvy, má velké masité rty jako černoch. Je oblečen pouze v kárované košili a vestě - zřejmě nakrátko opustil nějakou nedalekou restauraci. Oba diskutéři ho předbíhají, zahrazují mu cestu a hodně hlasitě ho častují názvy různých hospodářských zvířat a také různými názvy jednoho mužského orgánu. Jsou to mladí štíhlí muži, asi dvacetiletí: menší dlouhovlasý blonďák a velký tmavovlasý, na jehož rameně visí velký magnetofon.

Pomalu jíme studenou klobásu a sledujeme dění na chodníku. Tlouštík cosi tiše namítá, ale mladíci zesilují hlasy, i když nic nenaznačuje, že by ho fyzicky chtěli atakovat. Vedle mě stojící kolega K., také starší pán, už to nevydrží a vydává se k hádajícím mužům: „Tak hoši mějte rozum,“ hlubokým dobráckým hlasem oslovuje mladíky, „to se přece nesluší takhle nadávat starším lidem. Vždyť by vám mohl dělat tátu.“
„Kdyby vám udělal to co nám, tak mu budete nadávat ještě víc,“ obhajuje se blonďák.

„Co je tady?“ šero rozťal silný chraplavý hlas. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud ze tmy se vynořil a o hlouček uprostřed zúženého chodníku se zarazil asi dvoumetrový hubený chlap, nesoucí v jedné ruce ohromný kufr, téměř loďák.
Je mu asi čtyřicet, hnědý třičtvrteční kabát na něm visí, jako by byl o tři čísla větší.
„Do toho vám nic není,“ odsekl blonďák.
„Cože?“ zvolal, upustil kufr a dlouhou rukou se snažil blonďáka z hloučku vytáhnou. Nepodařilo se mu to, mladík se vyškubl. Dlouhán se zakymácel. Promile vypitého alkoholu mu znemožňují zaujmout pevný postoj. Při couvání zakopne o svůj kufr a padá, jak je dlouhý, na záda. Jen těsně hlavou míjí trubku lešení. Nadávaje, rychle se zvedá a žene se na blonďáka, který zaujal boxerský postoj.

Jak se přibližoval, mladík pochopil, že útočníkova výšková převaha je hrozivá, že proti dlouhým rukám je jakékoli boxerské umění bezmocné. Proto se otáčí, aby zmizel ve tmě, jak to zřejmě už udělali jeho společníci. Dlouhán se ho na rozloučenou pokusil nakopnout do zadní části těla. Těsně se minul, a tak velká bota na dlouhé noze se objevila až mezi hlavami přihlížejících.

Rozčílen neúspěšným útokem dlouhán nerezignoval a pokusil se kopanec opakovat. Opět neúspěšně, blonďák namířil kolem stánku do vozovky, kde opět zaujal boxerský postoj. Soupeř se dlouhými nejistými kroky hnal za ním. Ke kontaktu opět nedošlo, neboť mladík včas před dlouhánovou botou utekl. Asi deset kroků, a na soupeře čekal, až se ho pokusí nakopnout. Neúspěšně. Když takto komplikovaně oběhli dvakrát kiosek, i s ohrádkou pro stolky, ozval se přísný hlas: „Co se tady děje?“ Ze tmy se vynořili zelenohnědé uniformy dvou starších podsaditých policistů, oficiálně příslušníků VB. Blonďáček zmizel z dohledu.

Ve chvíli, kdy nad svým kufrem se dlouhán snažil policistům cosi sdělit, vstupuje na scénu náš neznámý malý spolustolovník. Polkl poslední sousto klobásy a s nedojedeným krajíčkem chleba se vydává k hloučku. Před očima policistů se pokouší dlouhánovi strčit chleba do úst. Nemůže dosáhnout, tak si povyskočí, až do dlouhána vrazí. Ten ho odstrčí, uchopí kufr a odchází. Mladík zřejmě základní lidskou potravinou plýtvat nechce. Když nikdo jiný poblíž není, tak chleba cpe do úst jednomu z policistů.

„Nechejte si to, snězte si to sám!“ zachroptí příslušník, odvraceje hlavu do strany. Otočil se a důstojným krokem, sledován kolegou, odcházel dohlížet na pořádek v jiných částech Václaváku.
(sk, 1977)

Po třiceti letech od zaznamenané událosi se změnil sortiment prodávaných uzenin, ceny, kultura prodeje, hygienické normy i složení prodavačů i zákazníků a řešení jejich malicherných sporů. Lze pochybovat o tom, že radní Rudolf Blažek, jehož stánky s buřty a párky jako jeden z posledních kultů staré poloproletářské Prahy dráždí, měl alespoň jednou možnost vidět některou z grotesek, podobných té popsané nahoře. To jsou originály, které se nedají vymyslet ani opakovat. Avšak v Praze už téměř veškerou moc převzaly peníze, a ty si s lacinými groteskami a lacinou nostalgií příliš nerozumějí, proto i buřtíky zřejmě budou muset vyklidit pole hamburgerům, pizzám, hranolkům atd.

Špiritus se dá vyrobit i z pýru.

Říčanský továrník Emil Dynybyl byl znám jako výrobce likérů označovaných na etiketě třemi ypsilony (z jeho jména). Dynybylova likérka proslula tím, že na rozdíl od ostatních prosperovala i za nacistické okupace. Stalo se tak zásluhou nápadu vyrábět líh z plevele.

V temných létech Protektorátu Čechy a Morava stagnoval potravinářský průmysl včetně lihovarnictví. Okupační orgány měly zásobovací systém propracovaný do posledního detailu. Zemědělci dostali rozpis, kolik produkce si mohou nechat jako potraviny a kolik jako osiva a krmiva. Jiné zásoby mít nesměli, vše museli prodat určenému odběrateli, který při převzetí musel zemědělské výrobky zaplatit v hotovosti. Vykoupené potraviny putovaly na území Německa, jehož zemědělství v důsledku úbytku mužů povolaných do armády silně upadlo. Nedostatek pracovních sil v německém zemědělství nevyřešilo ani nasazení zajatců a pracovní povinnosti německé městské mládeže, neobdělané půdy přibývalo. Protože protektorátní zemědělství bylo úbytkem pracovních sil postiženo minimálně, stal se protektorát německou spíží.

Líh není jen jistým zdrojem daní, ale je to také jeden z nezbytných bojových prostředků každé války; po lahvičce šnapsu má voják tolik odvahy, že se čelem postaví proti jakékoli střele. Navíc za II.světové války německé rafinerie přidávaly líh do benzinu, jehož hlavním odběratelem byla armáda. Jelikož líh a kořalky se vyrábějí ze zemědělských plodin, vypočítaly němečtí úředníci, kolik čeho mohou lihovary a likérky zpracovat a kolik z toho musejí odevzdat lihu. Výdělek byl sotva na přežití firmy, nikoliv na rozvoj.

Na příděly surovin vyzrál Dynybyl tím, že líh začal vyrábět z pýru, plevele, kterého vždy na polích byl, je a bude dostatek.

Kořínky této hojně rozšířené rostliny jsou jedním z úhlavních nepřátel zemědělců. Pýr plazivý (Agropyron repens) odebírá vláhu a živiny kulturním plodinám, přičemž má užasnou schopnost se množit. Uvádí se, že z 10 cm oddenku pýru během roku naroste až 18 m kořínků.
Dynybyl odebíral pýr od sedláků v širokém okolí a vyráběl z něho lihoviny. I když plnil požadavky okupačních orgánů, měl nadprodukci, kterou dávat na trh. Tyto příjmy mu umožnily modernizovat a rozšiřovat podnik.

Emil Dynybyl se narodil před sto deseti lety ve Stříbrné Skalici. V Praze se vyučil obchodním příručím a roku 1918 začal na Žižkově s výrobou likérů. Dílnu později rozšířil na malý podnik s názvem "Likéry a lihové nápoje Verda Stelo Emil Dynybyl". V roce 1939 koupil na okraji Říčan objekty továrničky na obuv (kopytárna Lehovec) a pozemky a zřídil tam výrobnu likérů. Zpočátku vyráběl lihoviny pouze tzv. studenou cestou, teprve roku 1942 získal povolení na destilaci a výrazně sortiment rozšířil. V Říčanech vybudoval moderní ovocný lihovar a zařadil se mezi největší výrobce lihovin v zemi. Po roce 1948 mu byla firma znárodněna.

Dynybylův podnik se stal se součástí Československých lihovarů a octáren v Praze. Říčanský lihovar byl později začleněn do koncernu Konzerváren a lihovarů Praha, pod nímž fungoval dalších více než 40 let.

Od padesátých let říčanský lihovar vyráběl v mnoha druzích konzumní lihoviny, teplou i studenou cestou. Zajišťoval též prodej různých dovážených vín. V roce 1960 vyrobil závod asi 140.000 lahví, o devět let později už to bylo 2,3 milionu lahví značkových lihovin. Získal i mezinárodní ceny.

Po roce 1989 byl podnik navrácen dceři Emila Dynybyla, žijící v Kanadě. Vrátit se a řídit firmu nemohla, proto ji prodala. Říčanský lihovar tak v roce 1999 koupila švédská firma Vin and Spirit AB, která je výrobcem světoznámé Absolut Vodky.

Roku 2005 švédská firma veškeré ochranné známky prodala společnosti Bohemia Sekt a výrobu v Čechách zastavila. V areálu někdejšího slavného podniku dnes sídlí výrobce železných slitin Commexim Group. Likéry značky Dynybyl se pod hlavičkou Bohemia Sektu vyrábějí v Mikulově.

Prodej potravin ze dvora.

Na základě veterinárního zákona č. 166/1999 Sb.(§ 78) byla 12.12.2007 vydána vyhláška č. 289/2007 Sb., v níž jsou souhrnně zapracovány veterinární a hygienické požadavky na živočišné produkty, které nejsou přímo upraveny předpisy ES. Pro soukromé zemědělce, drobné chovatele, včelaře a myslivce je ve vyhlášce asi nejzajímavější Hlava 5, která upravuje prodej některých zemědělských produktů.

Pravidla pro přímé dodávání živočišných produktů:
V případě čerstvého drůbežího masa, králíků a zvěřiny lze prodávat malá množství přímo konečnému spotřebiteli nebo prostřednictvím maloobchodní prodejny (§§ 10 – 12; za malé množství se považuje 10 kusů drůbeže nebo králíků během týdne, 30 % kusů zvěřiny lovcem odlovené během roku).

Na mase drůbeže a králíků musí být uvedeno:
„Není veterinárně vyšetřeno – určeno k tepelné úpravě ke spotřebě v domácnosti spotřebitele“

a v případě zvěře:
„Zvěř byla vyšetřena proškolenou osobou - určena k tepelné úpravě ke spotřebě v domácnosti spotřebitele“.

Syrové mléko (§ 13) (s výjimkou ovčího a kobylího) může být prodáváno v malých množstvích z hospodářství splňujícího stanovené požadavky. Prodávat se musí v místě odděleném od stájí (příp. od mléčnice) a na viditelném místě musí být umístěno upozornění :
„Syrové mléko před použitím převařit“.
Není-li syrové mléko prodáno do 2 h po nadojení, musí být zchlazeno na 8°C a prodáno do 24 hodin. Za malé množství se považuje množství mléka odpovídající denní spotřebě domácnosti spotřebitele.

Vejce mohou být prodávána v malých množstvích (do 60 kusů) přímo z hospodářství nebo na tržištích. V místních maloobchodních prodejnách mohou být vejce prodávána (nejvýše 60 kusů týdně), pokud jsou prosvícená a jsou viditelně umístěny údaje o minimální trvanlivosti a jméno chovatele. Čerstvá vejce mohou být prodána nejpozději do 21 dnů po snášce, doba minimální trvanlivosti je 28 dní po snášce.

Včelí produkty prodávané v domácnosti či hospodářství, v tržnici nebo prostřednictvím maloobchodu na území okresu musí pocházet od zdravých včelstev . Med musí být chráněn před slunečním zářením, za malé množství se považuje, pokud nepřevyšuje 2 t ročně. Med prodávaný prostřednictvím maloobchodu nesmí být prodáván dále.(Robert Fischer)
15.12.2007

Další varování klimatologů.

Ve středu 12.12.2007 upozornilo více než dvě stě významných klimatologů, účastníků klimatické konferenci OSN, na potřebu okamžitě přijmout opatření ke snížení emisí skleníkových plynů tak, aby do patnácti let začaly klesat. Cílem je snížení emisí do roku 2050 o padesát procent.

Odborníci vydali „Klimatickou deklaraci vědců z Bali“, ve které vyzývají vládní vyjednavače ze 180 zemí zastoupených na konferenci, aby pochopili, jak naléhavé je jednat teď hned. Svět má podle nich možná jen deset let na to, aby zvrátil globální nárůst emisí.

Změna klimatu probíhá velice rychle. Je jen jedna možnost jak omezit škody, a to stabilizovat koncentraci CO2 a ostatních skleníkových plynů v atmosféře. Času není nazbyt. Je nutné, aby vyjednavači na Bali vzali v úvahu tuto výzvu a stanovili pevné a závazné cíle ku prospěchu celého lidstva.

Nutnost zásadního snížení globálních emisí skleníkových plynů a jejich požadovaná stabilizace v atmosféře klade obrovskou zodpovědnost na Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Jednání na Bali musí zahájit proces vedoucí k dosažení světové dohody, která uvede v platnost pevné a závazné cíle a bude zahrnovat převážnou většinu států světa.

Signatáři varují, že pokud se okamžitě nezačně něco dělat, milióny lidí budou čelit extrémním jevům jako jsou vlny veder, sucho, záplavy a vichřice, pobřežní oblasti a města budou ohroženy stoupající hladinou moře a řada ekosystémů, rostlinných i zvířecích druhů se ocitne v nebezpečí vyhynutí.(Katarina Fischerová)
14.12.2007

Antonín Švehla, politik-gentleman.

Po vytvoření Československa byl Švehla ministrem vnitra v prvních třech československých vládách a významně se podílel na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Rovněž se mu podařilo prosadit takovou pozemkovou reformu, která podstatnou mírou snížila chudobu venkovského obyvatelstva a zároveň posílila stabilitu nově vytvořeného státu.

Na prvním poválečném sjezdu agrární strany byl zvolen jejím předsedou a prosadil její přejmenování na Republikánskou stranu zemědělského lidu českého venkova. Strana vypracovala sociální program podle Švehlova názoru, že venkov musí mít hlavní úlohu v budování demokratického státu. V roce 1922 byl název změněn na Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.

7. října 1922 se Švehla stal předsedou vlády a byl předsedou i dalších dvou vlád (1925, 1926) V roce 1929 ze zdravotních důvodů odstoupil. Během sedmi let Švehlova působení v čele vlády se nový československý stát ve světě stal hospodářským a kulturním pojmem.

Tvrdohlavý politik Švehla s myšlením sedláka vytrvale sázel na pracovitost a skromnost venkovského lidu. Rezervovaně se stavěl k chamtivému velkokapitálu, přičemž se snažil prosazovat podporu drobných živnostníků a malorolníků. „Když má sedlák, mají všichni,“ bylo jedno z jeho oblíbených hesel, které však měšťanské liberály i proletářské revolucionáře přivádělo k záchvatům nepříčetnosti. Byl velkým propagátorem družstevnictví, především na venkově, družstva měla být schopna konkurovat velkým průmyslovým podnikům i velkostatkům.

Nerad na veřejnosti řečnil, na nevybíravé útoky politických protivníků a tisku odpovídal především poctivou prací. To ovšem neznamenalo, že se nedovedl diplomaticky bránit. Při jedné parlamentní interpelaci na jeho nízké vzdělání odpověděl přirovnáním: „Měli jsme na statku tele, které dostávalo mléko od nejlepčí krávy, přesto to byl vůl.“ Podařilo se mu utlumit vliv komunistů a sestavit dvě vlády bez sociálních demokratů. Prosazoval spolupráci s českými Němci, v jeho vládách byli zastoupeni němečtí křesťanští socialisté a Bund der Landwirte.

Levicoví politici Švehlu kritizovali, že jeho koaliční vlády byly vytvořeny zásluhou nedůstojných handlů. Liberálové zase nemohli přes srdce přenést popularitu a volební úspěchy agrární strany. Přičítali to pozemkové reformě, prosazené především Švehlou. Skutečnost však byla jiná; půdu dostali vesničtí bezzemci, kteří sedláky příliš nemilovali, ani s jejich stranou nesympatizovali. Vítězství na venkově Švehla dobyl tím, že doposud utlačovanému a uráženému venkovskému lidu dal sebevědomí, prosadil ho jako společenskou a politickou sílu, která svou pracovitostí a morálkou se městským vrstvám obyvatelstva nejméně vyrovná.

Švehla nebyl kovaný pragmatik, byl mistr kompromisů, dovedl respektovat odlišný názor a zásadně se nikdy nesnížil k intrikám. Švehlova politická hvězda prudce tak stoupala, že v roce byl pravicovými stranami navržen jako kandidát na prezidenta. Odmítl, čímž umožnil opětné Masarykovo zvolení.

V té době se zhoršoval jeho zdravotní stav. Sužovala ho cukrovka, která zřejmě byla příčinou častých srdečních záchvatů. V té době ještě byla lékařská věda proti ní bezmocná, ještě nebyl znám inzulin. V roce 1929 odstoupil z funkce premiéra, ale předsednickou funkci ve straně vykonával dál, i když byl upoután na lůžku.

Po jeho odchodu z vlády přibývaly snahy o diskreditaci agrární strany. Na snahy obnovit vykořisťování venkova "městskými parazity“ Švehla upozornil v dopise, který byl přečten na sjezdu agrární strany, jehož se pro nemoc nemohl zúčastnit. Těmy parazity zřejmě myslel protivenkovské kruhy vedené ministrem zahraničí E.Benešem, s jehož nevyzpytalým jednáním se přímý Švehla nikdy nedokázal vyrovnat. Koncem září 1933 šedesátiletý Švehla dostal chřipku a zápal plic, jemuž 12.prosince 1933 podlehl.

Až po Švehlově smrti se v roce 1934 agrární straně podařilo prosadit vytvoření "Monopolu" - Čs.obilní společnosti, která odstranila prudké výkyvy v cenách zemědělské produkce a potravin. Na základech státu, tvořených Švehlovým poctivým venkovem, se snažili stavět i jeho následníci František Udržal, Jan Malypetr, Milan Hodža, Rudolf Beran. Útoky nepřátelských sil domácích i zahraničních byly stále silnější, hlavně po Masarykově abdigaci. Když bylo Československo rozbito, stal se velkou morální oporou venkova další Švehlův stranický následník Adolf Hrubý, protektorátní ministr zemědělství (1942-1945), jenž výrazně přispěl k tomu, že krutými lety nacistické okupace české zemědělství prošlo prakticky beze ztrát.

V roce 1945 se komunistům včele s Gottwaldem a národním socialistům v čele s Benešem splnil sen, když se jim podařilo agrární stranu, pilíř prvorepublikové demokracie a nepřekonatelného politického protivníka, zlikvidovat zákonem a její nejznámější politiky uvěznit. To byl první signál k ničení selského stavu a ke kolektivizaci venkova podle sovětského vzoru. Po komunistickém puči v roce 1948 prakticky všichni prvorepublikoví funkcionáři agrární strany skončili ve věznicích. Až do roku 1989 pro Švehlu a agrární stranu nebylo v překreslené československé historii slušné místo, pouze slova hany.

A. Švehla, jeden z "mužů 28. října."

Zítra uplyne už 74 let od úmrtí Antonína Švehly, jednoho z úspěšnějších československých politiků. Jeho smrt v prosinci 1933 upřímně oplakal především český venkov, Švehla byl pro venkov velkou oporou a nadějí.

Mezi spoustou lidí z celé země nechyběl na Švehlově pohřbu ani třiaosmdesátiletý prezident T.G.Masaryk. Byl už také nemocný, hradní úředníci mu účast rozmlouvali, neboť byl dvacetistupňový mráz. Masaryk odsekl:„Švehla se pro republiku také nikdy nešetřil.“

Masaryk si Švehly velmi vážil, i když mnohokrát měli rozdílné názory. Bylo to „manželství z rozumu“, neboť Masaryk poznal, že Švehla jako morální autorita je pro zemi darem s nebes. V posmrtné vzpomince na bývalého premiéra napsal: „Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného. Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.“

Antonín Švehla se narodil v roce 1873 v Hostivaři. Vyrůstal na statku, což ovlivnilo celý jeho další život. Znal tvrdou práci zemědělců i nuzný život venkovského obyvatelstva. Zřejmě už v mládí pochopil, že sedlák, pokud chce přežít, nesmí ustupovat tlakům různých ideologií a podřizovat se prospěchářům. Poznal také, že jedinec na vesnici je proti politickým a ekonomickým tlakům bezmocný, že šance venkova je ve spojení do družstev, spolků a především do jednotné politické strany.

V roce 1902 se stal místopředsedou Sdružení českých zemědělců, odkud to nebylo daleko do vysoké politiky. V roce 1906 se Švehlovi podařilo založit časopis Venkov, který se postupem let stal orgánem agrární strany. V roce 1908 byl zvolen do zemského sněmu. Od roku 1909 byl v čele výkonného výboru Českoslovanské agrární strany.

Už před první světovou válkou byl zastáncem autonomie českých zemí. Během války patřil spolu s Kramářem a Šámalem k hlavním činitelům domácího odboje. V červenci 1918 se stal předsedou Národního výboru.

Byl to právě Antonín Švehla, kdo 28.října 1918 přijal Andrássyho (rakouský ministr zahraničí) notu o splnění Willsonových požadavků na svobodu středoevropských národů. Pak společně s dalšími „muži 28.října“ Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným a Slovákem Vavro Šrobárem, předsednictvem Národního výboru, převzali v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku státní moc a veřejnou správu.(pokračování)