Třeboňsko: 25. letní putování Vitorazskem a okolím.

České Velenice - nádraží.

(Předcházející část) Nové město České Velenice se po roce 1920, kdy bylo odděleno od Gmündu, snažilo rychle vybudovat vlastní centrum. Snaha zřídit poblíž radnice náměstí, doposud vyšla naprázdno. Kostel Anežky České (svatá se stala až roku 1989) byl zde postaven v roce 1935.

Českovelenická radnice

Kostel sv, Anežky České

Chloubou Českých Velenic až do roku 1945 bylo nádraží. Zdejší nádražní budova patřila k největším v rakousko-uherské monarchii. Staré nádraží Gmünd bylo postaveno 2 kilometry severně od města Gmündu z důvodů strategických, nikoli kvůli technickým problémům - mostu přes Lužnici, jak se někdy vykládá.


Těsně před výstavbou Dráhy Františka Josefa Vídeň – Plzeň/Praha totiž utrpělo Rakousko nepříjemnou porážku u Hradce Králové (1866), což bylo přičítáno také celkové technické zaostalosti země. Rychlé přesuny vojsk měla zajistit železnice. Gmünd měl být tím místem, kde se v případě válečného konfliktu bude shromažďovat rakouská armáda, aby v případě nutnosti posílila, po železnici, bojující armády jak v Čechách, tak opačně - v alpských zemích. A skutečné přes nádraží téměř půl století (do roku 1918) projížděly transporty armády, především za 1. světové války (i Josef Švejk jel tudy do války).


Vzdálenost nádraží od centra Gmündu byla nepříjemná. Dopravu lidí i zavazadel zajišťovaly koňské kočáry a povozy. Koně ovšem potřebují krmivo, i když netahají, a protože město chtělo ušetřit, hledalo řešení v elektřině. Ozvala se jistá francouzská společnost, která nabídla stavbu trolejbusové trati a provozování trolejbusů. Provoz byl zahájen v roce 1907. Gmünd byl prvním městem na území Rakouska (Předlitavska), kde jezdil trolejbus. Trať vedla z náměstí v Gmündu k současnému českovelenickému nádraží. Tehdejší trolejbus měl k podobě dnešních kloubových vozů hodně daleko. Provoz byl ukončen v roce 1916, když zbrojní průmysl zabavil měděné trolejové vedení. Potom byly snahy zajistit dopravu autobusem.

Strategickou úlohu mělo českovelenické nádraží i za 2. světové války. Od října 1938 byly České Velenice opět součástí města Gmünd, označovaly se jako Gmünd III. Opět tudy proudily vojenské transporty, tentokrát německé, a náklady zbraní. Na počátku roku 1945 už to byl jeden z posledních nepoškozených železničních uzlů, jímž mohly na východní frontu proudit zbraně. To zabrzdilo postup Rudé armády, a tak sovětské velení naléhavě žádalo spojence o přerušení přísunu zbraní bránícím německým jednotkám. Američané nevěděli o ničem lepším než rozbít České Budějovice a České Velenice. Zatímco České Budějovice utrpěly hlavně škody materiální – lidé se skryli – v Českých Velenicích zahynula spousta lidí (odhaduje se 1000 až 1300 lidí). V té době totiž se v prostoru nádraží zdržovalo velké množství lidí – uprchlíků z Horního Slezska. Bombardováním byla zničena historická budova nádraží a železniční dílny.














Nová nádražní budova byla dostavěna v roce 1950. Její vzhled odpovídá době, ve které byla stavěna. Snad některá příští generace takovou architekturu ocení. Při bouřlivém rozvoji automobilizmu a přesunu nákladní dopravy na silnice, v devadesátých letech 20. století., význam českovelenického nádraží začal upadat. Přičinilo se o to i zrušení rychlíkové dopravy mezi Prahou a Vídní. Nyní však přišla snaha nádraží opět oživit, zásluhou projektů EU, proto je prováděna jeho rekonstrukce. (R.Fischer) Pokračování 

Jak jsme cestovali do NDR.

3.část. Stalinův Berlín.

(Předcházející část)Přes Lipsko, kde jsme měli zajištěný oběd (kachna), jsme po sluncem rozpálené dálnici absolvovali dlouhou únavnou cestu do východního Berlína. Ubytováni jsme byli v soukromém hotelu. Což byla informace překvapující, neboť jsme doposud žili v představě, že v sovětském bloku je všechno znárodněné, od železáren až po posledního holiče, jako v Československu.

Velmi zajímaví byli hosté hotelové restaurace. Černé obleky, motýlky, dlouhé róby. Dvacátá až třicátá leta 20. století. Hotel byl možná o něco starší, velkoněmecká secese. Posadili nás do speciálního salonku, kde bylo prostřeno jak na svatbu v zámku, odkud jsme, širokými otevřenými dveřmi, měli možnost tu vybranou měšťanskou společnost sledovat jako na filmovém plátně. Pohledem na sedmdesáti- a víceleté lvy salonů s bílými ubrousky za krky by možná byli překvapeni i takoví společenští šviháci jako byl Oldřich Nový.

Dvacet českých jezedáků však nezajímala elegance třicátých let, ozývaly se prázdné žaludky. Hlad a žízeň se pohledy na československou vlaječku na stole zahnat nedaly. Třetinové lahvičky s vychlazenou Berlínskou plzní, které číšník pilně přinášel na stříbrně blyštícím tácu, mizely jedna za druhou ve vyprahlých hrdlech. "Tak, Adolfe, jakou si dáme?" ozval se po večeři jeden ze starších účastníků zájezdu. Adolf silným mečivým hlasem spustil. Byl to tak silný zpěv, že všichni Zlatí slavíci by bledli závistí, nikoli však vznešené osazenstvo sousedního likálu, protože číšník okamžitě spěchal zavřít dveře salonku.

Ráno následovala prohlídka Berlína. Bylo dvacet let po válce, NDR jako sovětský protektorát teprve po postavení Berlínské zdi začínala konečně dýchat sama, bez pomoci Moskvy. Pozůstatky války, a berlínských bojů na jejím konci, se ani po dvaceti letech nedaly skrýt. Největší berlínské náměstí Alexanderplatz se hemžilo válečnými invalidy, s berlemi, na vozíčcích a se slepeckými holemi. Mnozí z nich nabízeli losy, suvenýry a různé drobnosti - v podstatě si k mizerné rentě přivydělávali žebrotou.

Východoněmecká část nejznámější berlínské ulice Unter den Linden (Pod lipami) se zásluhou stalinské architektury podobala moskevské ulici. Pusté okolí Brandenburské brány a pohraniční hlídky připomínaly zadrátovanou českou hranici. Kdo zabloudil do postraních ulic, měl pocit, že válka skončila včera. Je těžké si představit, co se v Berlíně dělo na konci války, když dvě desetiletí po válce se těžko našel dům, na němž by nebyly stopy po střelbě. Skoro by člověk ruským filmařům odpustil podvod s věšením sovětské vlajky na kopuli berlínského říšského sněmu. Lidé ještě bydleli v bytech bez oken, ve zdech byly metrové díry po dělostřeleckých nábojích.

Ani v hlavním východoněmeckém městě rozmary neopustily náš autobus. Už při příjezdu minulého večera přestala svítit tlumená světla, takže jsme dojeli jen na obrysová. Ráno řidič zjistil, že mu také nejdou blikače. Oprava skončila tak, že svítily jen zadní. To ovšem za dané situace nehrálo žádnou roli, protože náš průvodce se na čtyř- až osmiproudých ulicích projevil jako skvělý navigátor: "Zařaď se až do levého pruhu!" radil. Naskočila na semaforu zelená. "Vem to doprava!" křičel průvodce. "To nejde," bránil se řidič. "Musíme doprava, na nic nekoukej! Jeď!" Tak jsme jeli doprava. To se opakovalo několikrát. Klobouk dolů před tehdejšími německými řidiči. Žádné troubení, vztekání, gesta. nadávky. Ovšem náš řidič byl tak zničen, že zbytek zájezdu odmítal s kýmkoli komunikovat, pouze apaticky poslouchal průvodcovy rady.

Jízdy berlínskou nadzemní (S-Bahn) a podzemní (U-Bahn) dráhou byly v programu zájezdu. Setkání s americkými vojáky-letci, kteří měli volný přístup k pomníku sovětských vojáků, v plánu nebylo. Nebyl to jeden pomník, každý Stalinův válečný rozkaz byl vytesán do jiného pomníku. Porovnávat berlínské metro, ze šedesátých let, s pražským metrem nelze. V Berlíně to byl betonový bunkr, bez jakýchkoli barevných obkladů, plakátů, eskalátorů, atd. Klasická válečná šeď.

Ještě v neděli jsme se přesunuli zpět do Lipska, abychom se vyspali v několikahvězdičkovém luxusním moderním hotelu Deutschland. V pondělí ještě jsme zajeli k památníku Bitvy národů u Lipska, kde náš krajan Karel Filip Schwarzenberg v roce 1813 porazil Napoleona Bonaparte, a vydali jsme se přes Teplice domů. Celý zájezd stál 300 korun československých, pro 1 osobu. (M.Veselý)

.Jak jsme cestovali do NDR.

2.část. Na východoněmecké dálnici.

(předcházející část) Když opravený autobus přijel, už se stmívalo - byl začátek června - takže do Děčína jsme se dostali v řádné noci. Náš průvodce předvídavě odešel do hotelu prozkoumat situaci. Vrátil se po chvíli a oznámil, že hotel rezervované pokoje obsadil, když jsme se neobjevili do šesti hodin, ale pan vedoucí hotelu nám hledá náhradní ubytování. Asi za půl hodiny ho našel v Jílovém, což je necelých deset kilometrů daleko. Jednalo se o hodně starou neudržovanou turistickou ubytovnu, spali jsme na dřevěných palandách, jako v koncentráku.

Příští den jsme zamířili nejdříve do Drážďan, kde se opět vyznamenal náš roztomilý průvodce, neboť sklidil "pochvalu" od průvodkyně Drážďanské galerie. Byl to pracující důchodce, v nějaké vědecké instituci, přitom využíval znalosti jazyků a o víkendech si přivydělával jako externí průvodce Čedoku. Jak jsem se už výše zmínil, od prvních kilometrů cesty se zaměřil na řidiče, kterého později v Berlíně tak vynervoval, že jsme měli obavy, že buď nabouráme nebo řidič z autobusu uteče a skočí do řeky.

V galerii ve Zwicklu vše klapalo podle německého smyslu pro pořádek. Průvodkyně už na nás čekala a poctivě u každého obrazu vykládala to, co bylo její povinností. Průvodce překládal do češtiny. Nejdříve každou větu, postupně začínal překlad zkracovat, až půlminutový výklad přeložil větou: "Na obraze je labuť." Ta jinak příjemná a pohledná asi čtyřicetiletá žena náhle zbrunátněla a spustila takový vodopád slov, že až doposud suverénní překladatel se zmohl jen na koktání jakési omluvy.

Po krátké prohlídce pozůstatku bombardování ve středu Drážďan - autobusem se dalo zajet až k nejméně rozbité stavbě, kostelu P.Marie - jsme po dálnici zamířili k Lipsku. Byl to velký dojem, ze zakroucených úzkých českých silnic (první úsek československé dálnice z Prahy do Mirošovic byl otevřen o osm let později) se dostat na čtyřproudou betonovou autostrádu. Tehdy ovšem ještě východoněmecké dálnice byly ve výborném stavu, jak je nacisté ve třicátých letech postavili. Až v osmdesátých letech se z východoněmeckých dálnic staly autodromy. Nemilým zjištěním bylo, že na dálnici byl náš autobus jedním z nejpomalejších vozidel. Nevyvinul totiž větší rychlost než šedesát kilometrů za hodinu, přičemž trpěl přehříváním motoru, takže řidič raději ubíral plyn, k nelibosti pana průvodce.

Žasli jsme, jaká různorodá směs vozidel se po východoněmecké dálnici pohybovala. Kamiony, jak je známe dnes, tenkrát nejezdily, pouze běžná nákladní auta s plachtou. Překvapil nás velký počet vozů ze Západu. V Československu v té době byl cizinec velkou vzácností. Teprve hodně později jsem se dozvěděl, že cizinci ze Západu, kteří směřovali do Západního Berlína směli v NDR jezdit jen po dálnicích, což bylo podmínkou vpuštění do země. Při odbočení na jinou silnici měli problémy s východoněmeckou státní bezpečností Stasi. Nejmodernějším domácím osobním vozidlem byl Wartburg (900 ccm), převažovala ovšem stará německá auta, předválečná i různí pováleční předchůdci Trabantů a Wartburgů. Vyrovnal se jim počet motocyklů, nejméně z devadesáti procent značky MZ.

Většina těchto vozidel byla rychlejších než náš autobus. Dokonce nás na motocyklu předjížděla žena s šátkem na hlavě - helmy se na motocyklu ještě příliš nenosily - která za sebou táhla dvoukolovou káru s čerstvě nasečenou trávou pro domácí zvířata. Východoněmečtí motocyklisté tenkrát k ochraně nohou před proudícím vzduchem používali jakési dlouhé černé gumové zástěry, které jim legračně plandaly po stranách. Možná, že to byl zvyk z války, protože černě oblečení motocyklisté připomínali esesáky, jak jsme je znali z válečných filmů. (M.Veselý) Pokračování

Třeboňsko: 24. letní putování českým Vitorazskem.

České Velenice.

(Zpět na předcházející část)Z Gmündu-Nového města je možné do Českých Velenic přejít nebo přejet na kole po bývalém mostě úzkokolejky, jejíž vlaky tudy, přes České Velenice, do roku 1950 projížděly do Litschau a Heidenreichsteinu. To se poúnorovému československému režimu nelíbilo, měl obavy z toho, že Češi budou naskakovat do jedoucího vláčku a emigrovat, proto zaplatil Rakouským spolkovým drahám přeložku tratě, která od té doby vede mimo české území, gmündským zámeckým parkem.




Jiný hraniční přechod je mimo Gmünd, v bývalých Dolních Velenicích, které na okraji státní hranice rozdělila (Stará rakouská celnice). Odtud až do centra (křižovatky před hotelem Konzul) Českých Velenic vede Vitorazská ulice. Z významných institucí je v ní Střední technická škola a společenský dům Beseda.













České Velenice se nepyšní starobylým náměstím, středověkými památkami a monstrózními budovami úřadů, přesto je to město nesmírně živé, zajímavé i příjemné. Snad právě ta nevtíravá skromnost vyvolává pocit, že žádný slušný návštěvník není zdejší radnici na obtíž.


České Velenice jako nová obec vznikly uměle na české straně česko-rakouské hranice, na základě smlouvy ze Saint Germain 10.9.1919, po rozdělení města GMÜND. Větší část Gmündu byla připojena k Rakousku, Československo dostalo nádraží, železniční opravny a osady v jejich okolí. Tento urbanistický úvar vytvořený z vesnic Dolní Velenice, Česká Cejle a Josefsko byl nazýván Cmunt v Čechách nebo Český Cmunt, ale oficiálně nebyl ještě městem. Tím se stal v roce 1922, kdy rovněž dostal nové jméno České Velenice.


Zatímco vlastenci v Praze jásali nad jedním vybojovaným nádražím, v odděleném Českém Cmuntu žádná velká radost nebyla, spíš starosti. Lidé, co zůstali na české straně, byli náhle bez elektřiny a vody, neměli nemocnici, kostel, hřbitov atd. Vše zůstalo za hranicemi.

České Velenice, tehdy nejmladší české město, však zažily ve 20. a 30. letech dvacátého století fantastický hospodářský rozvoj. Bylo tomu zejména zásluhou vrcholící éry železnice a výborně prosperujících železničních opraven, které zaměstnávaly přes tisíc lidí. (R.Fischer). Pokračování.

Jak jsme cestovali do NDR.

Dnes se na vlastní pěst na cesty do zahraničí vydává jen bezvýznamné procento lidí, většina využívá služeb cestovních kanceláří. Je to pohodlné, ale je to riskantní, a to zásluhou skrytých finančních problémů některých cestovní kanceláří, které sice od zákazníků vyberou zálohy, ale dluhy neplatí. Problémy v minulosti se socialistickými CK bývaly také, i když rázu odlišného. Když unavení a ospalí účastníci autobusového zájezdu přijdou do hotelu a zjistí, že rezervované pokoje jsou obsazené, to není mimořádná zábava. Zažil jsem to několikrát, například před více než čtyřiceti lety v Děčíně.

Každá cesta do neznámého prostředí je dobrodružství. Někdy velké. Každý cestovatel je dobrodruh, ať poprvé cestuje na severní pól či do okresního města. Někdy ta jediná taková cesta je zážitkem na celý život.

Byla to má první cesta do Východního Německa. Přišla jako blesk z čistého nebe. Družstvo dostalo od Čedoku výhodnou nabídku na čtyřdenní zájezd do NDR, pro dvacet lidí, který nějaká organizace odřekla. V té době už se do okolních socialistických zemí mohlo cestovat jen na občanku, s takzvanou cestovní přílohou, kterou nám během jednoho týdne kdosi hromadně obstaral. Účastníci zájezdu byli převážně muži vyššího věku, včetně několika důchodců. Kdyby nejeli dva zedničtí učňové, kteří právě v družstvu pracovali, tak bych byl nejmladším účastníkem.


Vyjíždělo se v pátek v poledne. Pátek nešťastný je den. Vydávat se na cestu v poledne, nebo tak pozdě zahajovat nějakou náročnou práci, to mohou jen lidé, kteří si nepřipouští možnost komplikací. Potvrdilo se to i při tomto zájezdu. V jednu hodinu po poledni přijel na náves zelený autobus Robur, řízený starším řidičem, který předtím nikdy v zahraničí nebyl. Přijel s ním i průvodce Čedoku, jenž se vztekal, že máme zásluhou řidiče hodinu zpoždění, že už jsme měli být dávno na cestě.

Nasedli jsme, ale nejeli. Marně řidič zkoušel startovat. Startér ani nebrnknul. Marné bylo úsilí dvou účastníků zájezdu-traktoristů, kteří ulehli pod autobus a pokoušeli se zkratovat cívku startéru. Nezbývalo než autobus roztáhnout traktorem a za láteření průvodce Čedoku zajet patnáct kilometrů do garáží ČSAD. Byl pátek odpoledne, ve dvě hodiny v dílnách už nikdo nebyl. Než garážmistr našel opraváře, který startér vyměnil, uplynula nejméně další hodina. Následovala čtyřhodinová jízda do Litoměřic, kde nás, opět po dalším dohadování s průvodcem, řidič vysadil na večeři a sám odjel natankovat benzin. To není překlep, autobus skutečně jezdil na benzin.

Za průvodcova pobízení jsme něco bleskově pojedli - ani na druhé pivo nebyl čas - a hnali se na místo, kde měl autobus čekat. Nebyl tam. A nepřijel ani po asi hodinovém čekání. V současnosti by mnohé vyřešil mobilní telefon, tenkrát bylo problémem volat i z pevné linky, hlavně najít někde telefonní aparát. Našemu průvodci se povedlo z restaurace dovolat se do litoměřického ČSAD, kam už náš autobus byl odtažený s další poruchou. Vypadalo to, že tento autobus zn. Robur, jeden ze "zázraků" východoněmeckého průmyslu, dělá všechno pro to, aby se do svého rodiště vracet nemusel. (M.Veselý) Pokračování

Waldviertel: 23. letní putování Vitorazskem.a okolím.

Gmünd-Nové město.

(Zpět na předcházející část)Pestré fasády budov, spolu s perfektně upravenými a uklizenými ulicemi, vytvářejí dojem velkého bohatého a kulturního města. V poslední době se obchodní ruch ze středu historického města přesunuje do nového centra u nádraží, kde je dostatek parkovacích míst. U nádraží je také velký školní areál, včetně fotbalového hřiště s atletickou dráhou. Mimo dvou obecných škol a dvou škol hlavních (měšťanských) je v Gmündu celá řada škol středních.

Kulturní dům Palmenhaus, dar rakouských bank.

Zemská mateřská škola.

Nové město

Areál středních škol

Školní hřiště

Nádraží se skládá ze dvou částí. Vlevo je nádraží Rakouské spolkové dráhy, vpravo nádraží, bez nádražní budovy, úzkokolejné železnice, kterou provozuje soukromá firma. Mezi nimi prochází silnice spojující obě části, Staré a Nové město.

Železniční stanice 

Vagony úzkokolejky.

Základ Novému městu dal utečenecký tábor, který začal poblíž Gmündu být budován hned na počátku první světové války, v září 1914. Do roku 1917 zde vyrostlo na 400 budov, jimiž během války prošlo na 40.000 lidí, uprchlíků z Haliče a Bukowiny, z míst, kde se převalovala fronta. Jednalo se většinou o dřevěné budovy. Z tábora se do dnešních dnů zachovala hlavní brána, kterou se vjíždí na Schubertovo náměstí.

Ošetřovna utečeneckého lágru 1918.

Zemská klinika

Vchod do utečeneckého lágru (1918)

Dnes brána k Schubertovu náměstí.

Kostel Srdce Páně na Novém městě.

Součástí utečeneckého lágru byla ošetřovna, z níž se později stala Městská nemocnice. Dnes je to Zemská klinika, jejíž současná podoba je ozdobou celého města. Utečenecký tábor připomíná i kostel Srdce Páně, stojící na Schubertově náměstí. (R.Fischer) Pokračování

Waldviertel: 22. letní putování Vitorazskem.a okolím.

Gmünd.

(Zpět na předcházející část)Gmünd je staré město, které ve 12.století založil Hadmar Kuenring, majitel panství Weitra. V letech 1427 až 1431 město třikrát vypálili husité. V roce 1810 se měšťané Gmündu vykupují, za sedmnáct tisíc zlatých, z poddanství. V roce 1869 se Gmünd stal okresním městem, jímž zůstal i poté, co v roce 1920 bylo odděleno Vitorazsko, a státní hranice město proťala po okraji.

Městské muzeum.

Stará radnice.

Kostel sv. Štěpána

Gmünd je centrem mírně zvlněné krajiny na soutoku řek Lužnice a Skřemelice, oblasti, kde si v minulosti vždy „podávaly ruce kámen s bídou.“ Tomu odpovídá i skromná výstavba středu historického jádra města, jímž je náměstí s barokní Starou radnicí uprostřed. Nová radnice je ve Schremské ulici, vedle okresního úřadu a okresního soudu.

Nová radnice

Okresní úřad

Okresní soud

Přestože se jedná o poměrně rozlehlé okresní město s rozsáhlou obchodní sítí, nežije zde více než 5.000 obyvatel. Nejsou zde atraktivní pracovní příležitosti, a tak mnoho lidí, kteří se nespokojí s průměrnou a podprůměrnou mzdou, denně dojíždí za prací do Vídně (140 km). (R.Fischer) Pokračování

Waldviertel: 21. letní putování Vitorazskem.a okolím.

Breitensee.

(Zpět na předcházející část)
Silnice z Neu-Nagelbergu do Gmündu vede po rovině. Neúrodné Vitorazsko nerespektuje státní hranici, podél které vede silnice. Vlevo od silnice jsou neduživé rakouské lesy a tu a tam se táhne písčité políčko jako nudlička, vpravo neduživé české lesy se střídají s neduživými českými lány.

Červenobílé hraniční kameny jsou jako patníky přímo na krajnici, jak byly zakopány v roce 1920. Silnice je rakouská, příkop český. Před rokem 1989 Rakušané jezdili pořád těsné podél hraniční čáry, z české strany bylo 1 až 2 km nepřístupné pásmo.

Sotva zmizí hraniční kameny i tabulky upozorňující na státní hranici, objeví se vesnice Breitensee. Vlevo se ukážou koleje úzkokolejky, vpravo vede stará silnice do vesnice a k širokému údolí, nivě řeky Lužnice, po kterém vesnice dostala jméno. Přírodní rezervace, nedotčená příroda, vzadu panenské lesy, ve kterých se však, při české hranici, skrývá nová gmündská čistička odpadních vod.



Následuje ještě česko-rakouský hospodářský park a začíná okresní město Gmünd. Při hranici je čtvrť Böhmzeil, což je větší část vesnice, která po oddělení Vitorazska zůstala v Rakousku. Česká část, Česká Cejle, se stala součástí nově vytvořeného města České Velenice.




Po projetí nabarvených předměstských domků se rozevře obzor. Křižovatka. Vpravo rakouská celnice, vlevo řeka Lužnice s jezem, mlýnem a mostem, za kterým každého příchozího vítá socha českého svatého Jana Nepomuckého. (R.Fischer) Pokračování

Waldviertel: 20. letní putování Vitorazskem a okolím.

(Zpět na předcházející část)Z Krabonoše do Českých Velenic, největšího sídliště takzvaného Vitorazska, je možné dostat se buď po lesní cestě vedoucí od krabonošských kasáren podél státní hranice, nebo přes Novou Ves nad Lužnicí, po hlavní silnici. Je však možné využít hraničního přechodu Halámky/Neu-Nagelberg a rakouskou silnici vedoucí podél hranice. Za hranicemi je oblast zvaná Waldviertel.

NeuNagelberg (česky se jmenoval Nová Huť) je bývalá sklářská osada, v jejíž blízkosti postupem času vznikl jeden z nejfrekventovanějších jihočeských silničních hraničních přechodů. Ještě dříve, než se ukáže osada Neu-nagelberg, objeví se koleje úzkokolejné železnice. Koleje křižují mezinárodní silnici a míří z Neu-Nagelbergu do Gmündu. Stylová budova zastávky Neu-Nagelberg je pár desitek metrů od celnice, vpravo od silnice. Sklářskou huť v Neu-Nagelbergu připomínají jen malá soukromá musea, prodejny skla a některé zajímavé staré stavby. Žije zde 170 obyvatel.

Vlevo vede dva kilometry silnice k Alt-Nagelbergu (Staré Huti), nyní hlavní části městyse Brand-Nagelberg. Jízda mezi Nagelbergy je zásluhou nádherné krajiny velice příjemná. Silnice a úzkokolejka se vedle sebe vinou údolím, podél potoka Gamsbach, který zde dostal podobu široké klidné řeky, neboť na něm vodu zadržuje kaskáda tří podlouhlých rybníků. Z obou stran jsou nádherné lesy.

Alt-Nagelberg vyrostl jako sklářská osada poblíž sklářské hutě, kterou založil Karl Stölzle. Na jižním okraji Alt-Nagelbergu, proti staré sklárně, je půvabné nádražíčko úzkokolejné železnice, jejíž trať se po vyšplhání na severní okraj obce rozděluje, jedna trasa vede k Litschau, druhá k Heidenreichsteinu.

V Alt-Nagelbergu se sklářstvím (zřejmě jen broušením a barvením) nyní zabývají dvě firmy, velkou sklářskou tradici připomíná několik drobných muzeí a prodejen skla. Muzeum je i v Stölzlově staré sklárně. Domy Alt-Nagelbergu se převážně táhnou podél hlavní silnice Gmünd-Litschau. Mimo komína staré sklárny vévodí obci hranatá věž moderního farního kostela. Historickou stavbou je zámeček zvaný Panský dům. Poblíž sídlí obecní úřad městyse Brand-Nagelberg. Tato hlavní část spojené obce má 695 obyvatel.























Městečko, tržní obec, Brand, které po spojení s větším Nagelbergem přišlo o radnici, leží další dva kilometry severně od Alt-Nagelbergu. Před Brandem je možné odbočit vlevo do českého Spáleniště. Uprostřed malého náměstíčka stojí výborně upravený barokní kostel. Jako velký indiánský totem se na širokém chodníku tyčí Zunftbaum, umělý strom, lépe řečeno čtyřramenný kříž z kulatých sloupů, ověšený barevnými vlaječkami pětadvaceti cechů - řemesel a obchodů. I u Brandu, v údolí, asi 500 m východně od náměstí, je další nádražíčko úzkokolejné železnice Gmünd - Litschau. Brand má 481 obyvatel. (R.Fischer) Pokračování

Třeboňsko: 19. letní putování českým Vitorazskem.

Krabonoš.

(Zpět na předcházející část)Obec Krabonoš byla v těsné blízkosti obce Nové Vsi nad Lužnicí, oddělovala je řeka Lužnice. Byla to jedna z nejstarších vesnic v oblasti Vitorazska, neměla však šťastný osud. Je to však vesnice nezničitelná, jak ukazuje její historie. Vždy vstala z mrtvých.


Jsou o ní první zmínky už z 12.století, ale vyskytují se názory, že kostel zde stával už v 8.století, kdy je toto místo uváděno pod názvem Segor. Pod první zaznamenané vypálení Krabonoše se podepsali husité. Vesnice však brzy, hned v patnáctém století, byla znovu postavena. Oheň zapálený švédskými žoldáky však ji zničil i za třicetileté války. Znovu byla postavena. V roce 1688 přišla další katastrofa - epidemie moru, která nikoho nevynechala, v Krabonoši všichni lidé vymřeli. Několik let se lidé pusté vesnici vyhýbali, ale opět byla osídlena. V roce 1713 se situace opakovala, zase přišla černá smrt. Po čase sem opět lidé opět našli cestu a usadili se tady.



Před II.světovou válkou žilo zde asi čtyři sta padesát lidí. Z nich bylo devadesát Čechů, ostatní byli Němci. V létech 1938 až 1945 patřil Krabonoš jako Zuggers opět do Rakous (Německé říše). Osud nebyl ke Krabonoši příznivý ani po II.světové válce. Po roce 1945 byla vesnice, připomínající ulicovou zástavbou městečko, opět téměř zcela vylidněna - německé obyvatelstvo, které silně převažovalo, bylo vyhnáno a Krabonoš byl připojen k Nové Vsí nad Lužnicí.

Tím však poválečná tragická historie vesnice ještě dovršena nebyla. Krabonoš jako osada Nové Vsi se sice už po roce 1948 dostal do nepřístupného hraničního pásma, ale definitivní konec vesnice měl nastat v roce 1954, kdy bylo vyhnáno i české obyvatelstvo. Potom byla prakticky celá vesnice zbořena, zůstal kostel sv.Jana Křtitele, hřbitov a šest domků u hlavní silnice. Pohraniční stráž si v blízkosti kostela postavila kasárna.



Po zrušení Pohraniční stráže a pohraničního pásma v roce 1989 se pro veřejnost znovu otevřela silnice, jež vede podél státní hranice ke Kunžachu a Spáleništi. Kostel, který jako stavební památnost zde byl dlouhou dobu trpěn, dostal v poslední době nový kabát. Krabonoš opět ožívá výstavbou rodinných domků na vyvýšeninách u řeky. Je zde 16 domů, ve kterých žije 44 lidí. (R. Fischer)Pokračování.