Google

pátek 6. listopadu 2009

Demokracie před rokem 1989 (6)

(předcházející část) Co je to hospodářská kriminalita, určoval za komunistického režimu zákon z roku 1961, který na prvním místě preferoval ochranu socialistického vlastnictví. Ochrana vlastnictví soukromého byla vedlejší podřadnou záležitostí, socialistický člověk měl vlastnit jen takový majetek, který potřeboval k zajištění základních životních potřeb, vše ostatní byl nadstandard.

Tomuto zákonu odpovídali trestní sazby. Za rozkrádání, poškozování nebo zneužívání majetku v socialistickém vlastnictví byly nejvyšší tresty. V případě okradení soukromé osoby se bezpečnost nejprve zajímala, jakým způsobem okradený k věci přišel. Pokud nemohl předložit doklad o zaplacení, bylo mu doporučeno, aby se o tom, že se mu něco ztratilo, raději se vůbec nezmiňoval. Lidé žádný velký majetek neměli, a pokud nějaký měli, hlídali si ho jako oko v hlavě. Když se jim ztratily méněcenné věci, vůbec to nehlásili. To je také důvod, proč podle statistiky byla nízká kriminalita.

Trestným činem bylo jakékoli soukromé podnikání, jakýkoli obchod se ziskem. Koupit například auto za dvacet tisíc a za půl roku ho prodat za pětadvacet tisíc bylo trestným činem, viník mohl být potrestán za to, že věc koupil se spekulativním úmyslem. Zvláštní kapitolou byli meloucháři, což byli řemeslníci, kteří dělali práci načerno.

Bez melouchářů by se například postavilo jen zanedbatelné množství rodinných domů. Socialistické stavební organizace musely přednostně stavět pro stát a jiné socialistické organizace. O tom, co bude stavební podnik přednostně dělat, rozhodovaly státní a stranické orgány, které preferovaly plnění plánu. Pokud se na soukromníky dostalo, tak jen omylem, nebo zásluhou nějaké socialistické protislužby (nyní se tomu říká úplatek). Aby činnost melouchářů mohla být nějak usměrněna, byla povolena jako vzájemná občanská výpomoc. Vykládáno jako práce zadarmo, maximálně za svačinu. Meloucháři byli sledováni a jestli začali nějak podezřele utrácet, brzy je vyšetřování na VB a nějaký trestní postih neminuly.

Za vlády komunistů samozřejmě také platilo pořekadlo: "Šaty dělají člověka." Kdo vstoupil do obyčejné hospody jinak než v modrém pracovním obleku se musel cítit jako nahý člověk v trní. Zašpiněné montérky nevadili ani v restauracích II.cenové skupiny, v obchodech, na úřadech, ani na hlavních ulicích. "Od dělníka se nechám umazat od hlavy k patě," s oblibou říkávali komunističtí funkcionáři i ředitelé podniků, kteří měli "morální" právo nosit bílé košile a kravaty. Bylo proto běžné, že nižší funkcionáři, důstojní vědci, úředníci, učitelé a jiní inteligenti si často pořizovali modré pracovní obleky, aby při styku s veřejností neprovokovali "hněv pracujícího lidu."

Téměř veškerá půda byla v užívání státu,
v osobním vlastnictví mohlo být maximálně 10 arů. To je na venkově směšná výměra, u každé usedlosti byla zahrada nebo louka mnohem větší. V prvopočátcích kolektivizace tyto pozemky, které měly větší výměru než 10 a, JZD obdělávalo nebo je členům přidělilo jako záhumenky (soukromé hospodářství člena JZD, které mu mělo zajistit potraviny), později zásluhou velké mechanizace nastal problém s jejich obděláním. Režim využil nízkých mezd (v roce 1983 byla průměrná mzda okolo 2.000 Kč) a tyto pozemky obyvatelům nabídl pro výrobu sena, které od nich zemědělské podniky buď kupovaly nebo soukromníkům umožnily chovat býky na maso a ovce na vlnu.

Za prodané býky nebo vlnu sice byly nějaké peníze, a další důvod - a někdy hlavní - proč lidé zvířata chovali, byla možnost koupit pšenici pro slepice. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale pro občana jiná možnost jak koupit obilí nebyla. Za 1 kg prodaného býka, ovce nebo králíka měl chovatel nárok na nákup 2 kg obilí. Za prodaného vepře o váze 100 kg měl nárok na koupení 300 kg obilí. Výkrm prasat byla možnost výdělku pro ty, kteří měli možnost odběru zbytků z jídelen a restaurací. Využívali toho hlavně městští kuchaři a číšníci, kteří chovali prasata na rekreačních chalupách.

Výkup zvířat a vlny od soukromých osob nebyla jednoduchá záležitost. Před prodejem si chovatel musel opatřit potvrzení od veterinárního lékaře a povolení k přepravě zvířete (pas) od národního výboru. Výkup se prováděl na místě a v den, který určila výkupní organizace. Někdy to znamenalo strávit půl dne v několika set metrové frontě před jatkami nebo výkupním závodem a potom půl dne před kanceláří, při čekání na doklad o prodeji.
(M.Veselý, 5.11.2009) pokračování



Žádné komentáře:

Okomentovat