(předcházející část) Komunizmus chtěl odstranit společenské třídy. Jako první s odstraňováním tříd začali před dvaadevadesáti lety ruští bolševici. Tekly při tom potoky krve. Českoslovenští soudruzi je začali napodobovat v roce 1948.
Výsledkem třídního boje bylo, že sice byla odstraněna stará buržoasie a život většiny lidí upadl do proletářského průměru, ale vznikla nová neoficiální třída socialistických zbohatlíků. Tato vrstva se dělila podle způsobu, jakým její příslušníci využívali těžkopádnosti komunistického systému. Na těchto lidech po listopadu 1989 založil svou kariéru ministr financí Václav Klaus (neznám špinavé peníze), když jim bezproblémově umožnil nahrabané nezdaněné peníze vyčistit v malé i velké privatizaci.
O nepoctivosti vedoucích prodejen zelenin, masa, stavebnin atd. se vědělo i z novinových zpráv, neboť občas se ty nejkřiklavější případy okrádání zákazníků a podpultového prodeje dostávaly před soud. Další socialističtí boháči pocházeli z administrativních budov velkých socialistických podniků. Více než o ředitele podniků, kteří měli vysoké platy oficíálně, jednalo se především o jejich náměstky a podnikové ekonomy, kteří dovedli toky podnikových i státních peněz tak usměrňovat, aby zbylo co nejvíc na ně. Skutečnou elitou mezi socialistickými boháči však byli veksláci, jejichž zisky dosahovaly astronomických částek.
Vexlování byla záležitost především pražská, méně bratislavská, brněnská a ostravská, v ostatních městech prakticky neexistovalo. Na venkov nějaké informace o ilegálních směnárnících sice pronikly, málokdo měl představu, o co se jedná. Veksláci byli nezbytným koloritem Václavského a Staroměstského náměstí. Jednalo se většinou o nenápadné mladé muže, někdy snědé pleti, ve značkovém sportovním oblečení, kteří cizincům nabízeli koruny a Čechům valuty. To ovšem byli pěšáci, jejichž činnost řídili z pozadí bossové, kteří celému veksláckému mikrostátu určovali pravidla chodu.
Výsledkem třídního boje bylo, že sice byla odstraněna stará buržoasie a život většiny lidí upadl do proletářského průměru, ale vznikla nová neoficiální třída socialistických zbohatlíků. Tato vrstva se dělila podle způsobu, jakým její příslušníci využívali těžkopádnosti komunistického systému. Na těchto lidech po listopadu 1989 založil svou kariéru ministr financí Václav Klaus (neznám špinavé peníze), když jim bezproblémově umožnil nahrabané nezdaněné peníze vyčistit v malé i velké privatizaci.
O nepoctivosti vedoucích prodejen zelenin, masa, stavebnin atd. se vědělo i z novinových zpráv, neboť občas se ty nejkřiklavější případy okrádání zákazníků a podpultového prodeje dostávaly před soud. Další socialističtí boháči pocházeli z administrativních budov velkých socialistických podniků. Více než o ředitele podniků, kteří měli vysoké platy oficíálně, jednalo se především o jejich náměstky a podnikové ekonomy, kteří dovedli toky podnikových i státních peněz tak usměrňovat, aby zbylo co nejvíc na ně. Skutečnou elitou mezi socialistickými boháči však byli veksláci, jejichž zisky dosahovaly astronomických částek.
Vexlování byla záležitost především pražská, méně bratislavská, brněnská a ostravská, v ostatních městech prakticky neexistovalo. Na venkov nějaké informace o ilegálních směnárnících sice pronikly, málokdo měl představu, o co se jedná. Veksláci byli nezbytným koloritem Václavského a Staroměstského náměstí. Jednalo se většinou o nenápadné mladé muže, někdy snědé pleti, ve značkovém sportovním oblečení, kteří cizincům nabízeli koruny a Čechům valuty. To ovšem byli pěšáci, jejichž činnost řídili z pozadí bossové, kteří celému veksláckému mikrostátu určovali pravidla chodu.
Peníze veksláci vydělávali obchodováním československými korunami a konvertibilní měnou. Umožnil jim to stát tím, že stanovil nereálný kurz československé koruny, kterou uměle nadhodnotil. Povinností každého cizince, který přijel do země, bylo vyměnit si určitou (podle délky pobytu) částku peněz. Více si ve státní bance mohl vyměnit jen za velmi nevýhodných podmínek. Řešením byli ilegální směnárníci, kteří mu nabídli kurz, který byl výhodný pro cizince i pro veksláky.
Výhodně získané valuty si vexláci samozřejmě nenechávali, ale se ziskem prodávali českým zájemcům, kteří toužili po zakoupení nedostatkového zahraničního zboží, či potřebovali peníze pro cestu do zahraničí. V nezákonném směnárenství hrála nezanedbatelnou roli Veřejná bezpečnost. Bez její pomoci by vekslování nemohlo dosáhnout neskutečných zisků. Policisté (oficiální název příslušníci Veřejné bezpečnosti), kteří na místech nelegálních směnáren měli službu, dostávali od veksláků tučnou provizi. Jejich úkolem bylo vekslování nevidět, odvádět od veksláků zájem veřejnosti, včas jim dávat avizo o policejní šťáře a odhánět neznámou konkurenci. Veksl byly velké peníze, a kde jsou velké peníze, tam se nejedná v rukavičkách. Vekslácké gangy měly svoje teritoria, ve kterých se neznámý vekslák nesměl objevit. Pokud se tak stalo, následovala "ruční domluva" v průjezdu nebo vyšetřování na bezpečnosti, často obojí.
Velké transakce se ovšem neodehrávaly na ulici, od toho byly luxusní hotely. Organizovaný zločin měl největší podporu u recepčních, číšníků a taxikářů. Jak výnosné bývalo vexlácké řemeslo napsal jistý novinář (po důvěrném rozhovoru s veksláky): "Pýtali sa aj na mňa, ako žijem, kto som. Ja, že redaktor. Pýtali sa, a ty koľko berieš? Povedal som im, že 1.830 korún. Oni, že ty debil, tu Tonda má deväť tried a berie dva melóny," (M.Veselý, 7.11.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat