(předcházející část) Před rokem 1989 pro všechny práceschopné lidi byla povinnost být v pracovním poměru. Za to všichni měli jistou měsíční mzdu, zpravidla vyplácenou ve dvou částech (záloha). Mzda byla podle pracovní smlouvy, jakékoli odklady výplaty nebyly možné, podnik vždy musel peníze na výplaty mít.
Praha 1979: parkoviště na Letné (Pro zvětšení kliknout!)
Mezi mzdami byly mnohem menší rozdíly než v současnosti, vedoucí pracovníci měli jen o málo korun větší plat než běžní zaměstnanci, kteří za nic nezodpovídali. Často mívali zaměstnanci větší platy než jejich šéfové. Rozdíly byly podle odvětví a podle oblastí. Velké rozdíly byly mezi muži a ženami, které měly mzdy asi poloviční.
Nejvyšší platy byly v hornictví, hutnictví, stavebnictví a těžkém průmyslu. Jim koncem osmdesátých let silně konkurovalo zemědělství. Podle oblastí byly nejvyšší platy v Praze, Severočeské kraji, Severomoravském kraji a ve zbrojovkách v Pováží. Zde byly průměrné měsíční mzdy nad 4.000 Kčs. Horníci, kteří byli režimem silně preferováni, měli mzdy i nad 8.000, traktoristé a kombajnéři brali v létě také hodně nad průměr.
Nejnižší mzdy byly v kultuře, ve školství, vědě, výzkumu, zdravotnictví. Podprůměrné mzdy byly v lehkém průmyslu a ve všech nedělnických povoláních. Lékaři měli plat okolo 3.000 korun, učitelé 2.800 korun, herci, kteří byly povinně zaměstnanci divadel, měli platy okolo 2.000 korun.
Vysoký plat nebyl jedinou motivací, kterou byli lidé do státem vybraných odvětví lákáni. Každý nový zaměstnanec dostal mimo náborového příspěvku zpravidla státní byt, přičemž mnohdy se o platbu nájemného nezajímal: "Když mě tady chtějí, ať platí!" říkali horníci. Následovaly další výhody jako rekreace, bezúročné půjčky, příspěvky na vybavení bytu, na stavbu rodinného domu atd.
V letech 1945 až 1947 byly z pohraničí vyhnáni čeští Němci, a od té doby se komunistické vlády 44 let marně snažily pohraničí osídlit a obdělat. Velké množství dosídlenců, které se v rámci poválečného vlastenectví a socialistického budování podařilo do pohraničí dostat, dlouho na místě nevydrželo a vracelo se do vnitrozemí. Osvědčily se až tučné pohraniční příplatky ke mzdě a další výhody, jimiž se za Husákovy éry podařilo lidi do pohraničí přilákat ve větším množství a udržet.
Podle poměru mezi mzdou a cenami byla většina zboží dražší než nyní, včetně potravin. Nejdražší byla elektronika. Nejlevnější černobílý televizor stál 4.000 korun, barevný více než 10.000 korun. Automobil Š-120 stál více než 65.000 korun, přičemž zákazník musel absolvovat několikaleté čekání v pořadníku. Byl drahý i benzin, Normál stál 7,50 Kčs.
Cena zboží sice byla v poměru ke mzdě vysoká, ale ušetřilo se na ostatním, především na bydlení. Průměrný nájem z bytu byl 380 korun, cena elektřiny (při elektrické troubě v bytě) byla 0,30 Kčs. Daň z nemovitostí (domku) byla okolo 100 korun za rok. Z aut se platilo jednotné povinné ručení ve výši 144 korun.
Problémem byl chudý trh. Vyrábělo a dováželo se zboží podle plánu, nikoli podle poptávky. Zahraniční výrobky, které se sporadicky na trhu objevovaly, bývaly obyčejně kvalitnější než československé. Vysvětlit je to možné tím, že dovoz zajišťovaly podniky zahraničního obchodu, jejichž zástupci nebyli závislí na tržbě maloobchodu, a tak mohli vybírat kvalitu. Platilo to i pro čínské výrobky, byly dováženy jen kvalitní, a tak v československém maloobchodě byly vyhledávané. (M.Veselý, 10.11.2009)
Praha 1979: parkoviště na Letné (Pro zvětšení kliknout!)
Mezi mzdami byly mnohem menší rozdíly než v současnosti, vedoucí pracovníci měli jen o málo korun větší plat než běžní zaměstnanci, kteří za nic nezodpovídali. Často mívali zaměstnanci větší platy než jejich šéfové. Rozdíly byly podle odvětví a podle oblastí. Velké rozdíly byly mezi muži a ženami, které měly mzdy asi poloviční.
Nejvyšší platy byly v hornictví, hutnictví, stavebnictví a těžkém průmyslu. Jim koncem osmdesátých let silně konkurovalo zemědělství. Podle oblastí byly nejvyšší platy v Praze, Severočeské kraji, Severomoravském kraji a ve zbrojovkách v Pováží. Zde byly průměrné měsíční mzdy nad 4.000 Kčs. Horníci, kteří byli režimem silně preferováni, měli mzdy i nad 8.000, traktoristé a kombajnéři brali v létě také hodně nad průměr.
Nejnižší mzdy byly v kultuře, ve školství, vědě, výzkumu, zdravotnictví. Podprůměrné mzdy byly v lehkém průmyslu a ve všech nedělnických povoláních. Lékaři měli plat okolo 3.000 korun, učitelé 2.800 korun, herci, kteří byly povinně zaměstnanci divadel, měli platy okolo 2.000 korun.
Vysoký plat nebyl jedinou motivací, kterou byli lidé do státem vybraných odvětví lákáni. Každý nový zaměstnanec dostal mimo náborového příspěvku zpravidla státní byt, přičemž mnohdy se o platbu nájemného nezajímal: "Když mě tady chtějí, ať platí!" říkali horníci. Následovaly další výhody jako rekreace, bezúročné půjčky, příspěvky na vybavení bytu, na stavbu rodinného domu atd.
V letech 1945 až 1947 byly z pohraničí vyhnáni čeští Němci, a od té doby se komunistické vlády 44 let marně snažily pohraničí osídlit a obdělat. Velké množství dosídlenců, které se v rámci poválečného vlastenectví a socialistického budování podařilo do pohraničí dostat, dlouho na místě nevydrželo a vracelo se do vnitrozemí. Osvědčily se až tučné pohraniční příplatky ke mzdě a další výhody, jimiž se za Husákovy éry podařilo lidi do pohraničí přilákat ve větším množství a udržet.
Podle poměru mezi mzdou a cenami byla většina zboží dražší než nyní, včetně potravin. Nejdražší byla elektronika. Nejlevnější černobílý televizor stál 4.000 korun, barevný více než 10.000 korun. Automobil Š-120 stál více než 65.000 korun, přičemž zákazník musel absolvovat několikaleté čekání v pořadníku. Byl drahý i benzin, Normál stál 7,50 Kčs.
Cena zboží sice byla v poměru ke mzdě vysoká, ale ušetřilo se na ostatním, především na bydlení. Průměrný nájem z bytu byl 380 korun, cena elektřiny (při elektrické troubě v bytě) byla 0,30 Kčs. Daň z nemovitostí (domku) byla okolo 100 korun za rok. Z aut se platilo jednotné povinné ručení ve výši 144 korun.
Problémem byl chudý trh. Vyrábělo a dováželo se zboží podle plánu, nikoli podle poptávky. Zahraniční výrobky, které se sporadicky na trhu objevovaly, bývaly obyčejně kvalitnější než československé. Vysvětlit je to možné tím, že dovoz zajišťovaly podniky zahraničního obchodu, jejichž zástupci nebyli závislí na tržbě maloobchodu, a tak mohli vybírat kvalitu. Platilo to i pro čínské výrobky, byly dováženy jen kvalitní, a tak v československém maloobchodě byly vyhledávané. (M.Veselý, 10.11.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat