(předcházející část) Cestování za hranice před rokem 1989 bylo teoreticky možné, prakticky možné jen částečně. Individuálně se dalo s menšími problémy cestovat do socialistických zemí. I to bylo omezováno spoustou celních předpisů a omezeným nákupem cizí měny. Zájemci o cestu na Západ obyčejně ztroskotali na tom, že neobdrželi "příděl devizových prostředků," bez kterého za hranice nikdo nesměl.Cestovalo se hlavně do NDR. Jedna východoněmecká marka stála tři koruny. Byly to obyčejně výjezdy za nákupem zboží nedostatkového a zboží levnějšího než v Československu. Mimo výrobků východoněmeckého chemického průmyslu (včetně oděvů), nádobí, nářadí a drobných přístrojů bylo možné nakoupit kvalitní levné uzeniny a lihoviny. Celkově se cestování do NDR za nákupem nevyplatilo, podobné zboží se dalo nakoupit doma také, ale úspěšný převoz zakázaného tovaru přes hranice býval pro mnoho lidí lákavým dobrodružstvím.
Vedle československé měny bylo v Československu oficiálně možné v prodejnách Tuzexu platit tuzexovými poukázkami. Tuzex byl původně určen pro lidi, jimž ze zahraničí přicházely peníze od příbuzných nebo důchod. Stát zahraniční měnu zabavil, místo dolarů, marek, liber atd. příjemci vydal tuzexové poukázky, tzv. bony. V Tuzexu bylo sice k dostání zboží, které jinak v Československu bylo nedostatkové, ale oficiální majitelé všechny tuzexové poukázka nespotřebovali, a tak se s nimi obchodovalo. V průměru se za jeden bon platilo pět korun.
V Tuzexu se kupovaly džíny a jiné módní oblečení, dětské oblečení, obuv, elektronika,
bytové doplňky, kosmetika, různé domácí potřeby. Na venkově, mimo Prahu, už jen nákup bonů nebyla jednoduchá záležitost, znamenalo cestovat a kontaktovat různé známé i neznámé lidi. Nejstarší a největší prodejny Tuzexu byly v Praze. Určitě se podnikům zahraničního obchodu vyplácely, protože v osmdesátých letech je zřizovaly v krajských a některých okresních městech.
V prodejnách Tuzexu, a před nimi, obyčejně stávaly fronty zákazníků, mezi nimiž bylo možné poznat tváře známých herců, zpěváků a sportovců. Nejlevnější džíny stály okolo 95 tuzexových korun, které se daly směnit za 500 Kčs. To kolem roku 1980 byla čtvrtina průměrné hrubé mzdy. 90 bonů stála i nejlevnější japonská kapesní kalkulačka. Z uvedených příkladů předraženého zboží je zřejmé, že stát snobských rozmarů některých obyvatel zneužíval. Kdo chtěl relativně kvalitní a značkové západní zboží, musel hodně připlatit. Jiná možnost prakticky nebyla.(M.Veselý 7.11.2009) Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat