Má přítelkyně Julča (3).

(Předchozí část) Celý večer seděl Čížek u mne v pokoji. Oba jsme mlčeli. "Já být na vašem místě, pane šéf, odjel bych radši z Prahy," ozval se. Poslal jsem ho spát. V noci mě vzbudil klepáním na dveře: "Julča je doma. Hrůzou jí stojí chlupy na celém těle, vypadá jako ježek. V revolveru schází jedna patrona."

Druhého dne stálo v novinách. Byl to dlouhý referát, na kterém si dali lokální zpravodajové velice záležet:
Záhadný vražedný, loupežný útok v Košířích. Pokus loupežné vraždy. Stařičký trafikant nesl domů denní tržbu za tabákové tovary, a když si ve své skromné světničce zatopil a rozsvítil, otevřel okno, aby vyvětral. Tu nějaký muž vyhoupl se na okno a střelil po něm. Přepadený trafikant odebral se okamžitě v průvodu domovníka na policejní strážnici, kde náležitě popsal útočníka. Šlo o muže neholeného, silného vzrůstu, menší postavy, oblečeného v kroji Tyroláka. Pachatel měl na hlavě zelený klobouk s pérem. "Jest věru načase, aby na perifériích bylo zavedeno účinnější bezpečnostní opatření," končily referáty všech noviny.

Příštího dne se v novinách objevil titulek: Pachatel loupežného přepadení v Košířích dopaden.
"Policii podařilo se zadržet na státním nádraží pachatele loupežného útoku. Zatčený se jmenuje Romuald Jägerle, pochází z Bolzana v Tyrolsku. Ačkoli houževnatě popírá, hodí se na něho úplně popis, který udal trafikant. Byl u něho nalezen menší obnos peněz a citera. Poněvadž u něho nebyl nalezen revolver, domnívá se policie, že revolver na útěku odhodil. Při konfrontaci s přepadeným označil trafikant Jägerleho určitě za pachatele, poznav ho okamžitě."

Ve večernících však se objevila zpráva: "Jägerle, domnělý pachatel loupežného útoku v Košířích, propuštěn na svobodu, poněvadž dokázal své alibi. V době útoku na trafikanta hrál ve vlaku mezi Lincem a Budějovicemi na citeru. Policie znovu vyšetřuje celý případ."

Od té doby představovali jsme Julču též pod jménem Jägerle.

Má přítelkyně Julča (2).

(Předchozí část) Za čtvrt hodiny přivezli Julču svázanou provazy jako zlosyna. Po jejich odjezdu zavolal jsem sluhu Čížka a poručil mu, aby ji rozvázal. Klekl přede mnou na kolena a zapřísahal se, že musí pečovat o svou nemocnou matku. Potom žádal zálohu, protože se musí na tak nebezpečný podnik posilnit. Podíval jsem se, jestli jsme Čížka pojistili v Úrazové pojišťovně, a přesvědčiv se, že ano, dal jsem mu dvě koruny.

Přišel za tři hodiny a vydal se splnit úkol. Po krátké době našel jsem Julču rozvázanou a Čížka spícího, svázaného do kozelce. Týž večer Julča vylezla na visací petrolejový lustr. Ten ovšem houpání nevydržel, spadl dolů, lampa explodovala, začalo hořet zařízení bytu. Julča ztěžovala hasičům záchranné práce, když se chtěla houpat na ramenech stříkačky. Mnozí přítomní tvrdili, že pomáhala hasit.

Asi po měsici, co u nás Julča byla, vzdychl sluha Čížek: "Právě mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby opice měla jen dvě ruce. Čtyři ruce je na opici příliš mnoho."

Řekl to velmi těžkomyslně. "Nezačal bych o tom mluvit, ale jestli ty zadní ruce Julči začnou se s předními přetahovat o ten revolver, tak by se snadno mohlo stát nějaké neštěstí. Je to sice váš revolver, pane šéf, ale ona je s ním někde za horama. Byl to moc hezký revolver. Byla celé odpůldne taková hodná a vzala si na sebe kroj Tyroláčka. Asi před hodinou zahlédl jsem, jak otvírá váš noční stolek. Nežli jsem se vzpamatoval, už si cpala do kapes patrony a šla ke mně s tím revolverem. Podala mi ruku a zmizela za zdi Klamovky."

Napadlo mě, že bude z toho oplétání, protože Julča nemá zbrojní pas. Uklidnil mě Čížek sdělením, že Julča si můj zbrojní pas i honební lístek strčila do huby. (Pokračování)

Má přítelkyně Julča (1).

Spisovatel Jaroslav Hašek po celý život zesměšňoval kdeco, nic mu nebylo svaté. Stranou nezůstala ani zvířata a jejich chovatelé. Některé poznatky z chovu zvířat zpracoval v povídkách i v románu Osudy dobrého vojáka Švejka.

"Dovoluji si vašnostem doporučit psohlavého paviána," zájemcům o nákup zvířat říkával sluha Čížek. Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. Dostala se k nám podivnou shodou okolností.

Drezér opic Hardey koupil ji ve Stellingách, u Hamburku. Během dvou let naučila se oblékat si sama jakousi zamazanou plesovou toaletu s dlouhou vlečkou nebo kroj Tyroláčka s pérem za kloboučkem. Pak ji naučili jezdit na malém velocipédu, jíst vidličkou a nožem a pít z láhve. Byla naděje, že se ještě odnaučí škrábat se ve společnosti vzadu a hledat lidem na hlavách vši.

Po jednom velice povedeném představení v pražském Varieté, kde se Julča dostala do hlediště, jakési dámě roztrhala blůzku a potom z galerie házela dolů klobouky, uznal pan Hardey za vhodné mně zatelefonovat: "Haló, dozvěděl jsem se, že kupujete rád senzační zvířata, to velice chválím. Jedná se o velice krotkou opici. Neradi ji dáváme pryč, ale není zvyklá obecenstvu. Ostatně jsme tam u vás za chvíli."

(Pokračování)

Konec zábavy, v EU jde do tuhého!

S přicházejícím koncem roku lidé v celé Evropě, hlavně politici a novináři, trnou v obavách, co s Evropskou unií v prvním pololetí roku 2009 udělá česká vláda. Je to pro ně stále více velká neznámá, jednak po nepochopitelném rozhodnutí parlamentu, stáhnout české vojenské jednotky ze zahraničí, a hlavně po protievropských výstupech prezidenta Klause.

Českou republikou se zabýval i britský list Independent: "Prezident České republiky Václav Klaus je tvrdošíjný euroskeptik. Premiér Mirek Topolánek je umírněný antifederalista, zastávající proevropský postoj. Oba muži se navzájem nenávidí."

Co by dění v současné české politice, která připomíná cikánský tábor, asi řekl "tatíček" Masaryk, který tvrdě prosazoval názor, že "řešiti problémy je třeba způsobem, který by za hranicemi nevyvolával dojmu nepříznivého?"

"Francouzský prezident Sarkozy v listopadu prozíravě nabídl, že by funkci předsedy EU dělal ještě na druhé období – nebo alespoň jen jako prezident eurozóny. S křikem odmítli tento návrh mimo jiné i Češi, kteří zdůraznili, že jsou možná malí, rozhádaní a nezkušení, ale u kormidla EU budou úspěšní" (a Evropě to osladí).

Evropa dosavadní chování českých politiků nechápe, vidí je jako naprosto nezodpovědné. Jiná země by všechny domácí problémy zametla pod koberec a všechno podřídila reprezentaci země. Praha, která vyspělou demokratickou Evropu opustila v roce 1938, jako by o návrat nestála. Zvolila si za prezidenta nesnesitelného odpůrce EU, dosud neratifikovala Lisabonskou smlouvu o „reformě“, dosud nepřijala euro.

Svět nikdy nepochopí, že český prezident nemá moc výkonnou, bude ho brát nejméně jako sabotéra společné věci. President, který by v případě vážného vojenského konfliktu měl EU předsedat, je proti Evropské unii. To je nevídané. Tvrdošíjně odmítá vyvěsit vlajku Evropské unie nad Pražským hradem, pohádal se s delegací poslanců z Evropského parlamentu, ostře bojuje proti Lisabonské smlouvě.

Je jisté, že Topolánek, Vondra, Schwarzenberg se nemohou vyrovnat prezidentu Sarkozymu. A po nich už nedostane příliš evropských zemí šanci. Je totiž pravděpodobné, že napodruhé Irové Lisabonskou smlouvu schválí a celý princip rotačního prezidentství Evropské unie bude zrušen. Od roku 2010 bude pravděpodobně nahrazen prezidentem Evropské unie trvalým.

Evropa očekává Prodanou nevěstu v podání českých politiků, v roli Vaška samozřejmě očekává Vaška. Komická opera se může změnit v tragickou, přičemž může dojít k rozladění doposud dobře hrajícího evropského orchestru. Už dnes je jasné, že v následujícím půlroku budou veškeré evropské problémy a nedostatky hozeny na hlavu Václava Klause, i když je nezpůsobí. "Kdo chce kam, pomozme mu tam," říká staré přísloví.

Independent se opět zabývá nedávnou recepci s velvyslanci EU, kdy byl Václav Klaus dotazován, jak budou za českého předsednictví řešeny různé problémy Evropské unie. Na každou otázku údajně Klaus zlobně odsekl, že na takové otázky on nemá zapotřebí odpovídat, protože on je proti EU. Přirovnal západní pokusy o záchranu bank k „starému socialismu“, považuje nevládní organizace za nebezpečnější než komunismus, domnívá se, že globální oteplování je mýtus, a ekologické problémy jsou „luxus“.

Although he shuns the term "Eurosceptic", preferring to call himself a "Eurorealist", Mr Klaus has been actively campaigning against the Lisbon Treaty. In November, the Czech leader had dinner in Dublin with Ireland's poster-boy for the nay-sayers Declan Ganley, causing a minor diplomatic incident. (jiří Krž,29.12.2008)

Ministr slíbil pomoc výrobcům mléka.

Ministr zemědělství Petr Gandalovič v ůterý přislíbil oživení trhu s mlékem podporou jeho intervenčních nákupů a exportu. Jednání s ministrem se zúčastnili zástupci zemědělských a potravinářských organizací i zpracovatelů. Podpora mlékařů ze strany státu by měla přijít i s pomocí Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF).

Záměr zemědělců v lednu protestovat proti údajně nízkým výkupním cenám mléka rozdáváním českých mléčných výrobků a letáků před provozovnami obchodních řetězců však platí.

Podpora mlékařů by měla přijít i s pomocí Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF). Gandalovič podle mluvčího MZe Petra Vorlíčka bude v blízké době také apelovat na zástupce obchodních řetězců, aby pomohli řešit krizi mléčného trhu většími odběry tuzemských výrobků.

"Zemědělci také požadují,aby se v rámci společné zemědělské politiky v Bruselu prosazoval i jejich požadavek při uplatnění čtyř procent z přímých plateb na dotace v sektoru mléko," řekla mluvčí AK Eugénie Línková. Zatímco staré členské země si podle ní tuto možnost již dříve vyjednaly, novým to v jejich přístupové dohodě chybělo a doposud to nemají zakotveno v dokumentech.

Rolníci po ministrovi požadovali také snížení zdravotního a sociálního pojištění. Podle ministra lze však pojištění snížit maximálně ještě o půl procenta.

Zemědělci nehodlají v lednu protestovat proti krokům největší české mlékárny Madeta. Jihočeská mlékárna v pondělí oznámila, že sníží od ledna objem vykupovaného mléka od svého druhého největšího dodavatele, mlékařského a hospodářského družstva Střední Čechy, o 50.000 litrů mléka denně. Madeta svůj záměr zdůvodnila nízkými cenami komodit, ze kterých jí plynou obrovské ztráty.

Na klesající výkupní ceny mléka si čeští farmáři stěžují již delší dobu. Současné ceny jsou podle zemědělců nerentabilní a mohou vést k likvidaci chovů hovězího dobytka. "Je tady obrovský problém, a tím je zhroucení trhu s mlékem," řekl už dříve prezident Agrární komory Jan Veleba. Příčinou nízkých výkupních, výrobních i prodejních cen mléka celosvětově stagnující trh. (Zdroj: MZe ČR, 25.12.2008)

Je myslivecká lobby nezničitelná?

Čestí měšťanští rádobyochránci přírody vyvíjejí tlaky na vlastníky pozemků, aby zvyšovali biodiverzitu lesních porostů, přičemž jiná část zhýralé společnosti požaduje vysoké stavy zvěře v přírodě. Účet za tyto rozmary platí vlastníci a uživatelé pozemků.

Postoj myslivecké lobby v této otázce vysvětlil svým roztomilým způsobem ing. Kostečka, Ph.D., tajemník ČMMJ. Stavy spárkaté zvěře nejsou prý vysoké, odpovídají potřebě přírody.

V roce 1858, od kdy se vede statistika, bylo odloveno 8203 ks spárkaté zvěře. To odpovídalo tehdejší potřebě. Přesto se i tehdy mluvilo o přemnožené zvěři a o velkých škodách, které způsobila.
Velký rozdíl proti současnosti byl v tom, že ve vnitrozemí většinou byla zvěř v oborách, takže škody na ostatních pozemcích byly proti současnosti zanedbatelné.
V roce 2006 bylo odloveno 132 810 ks spárkaté zvěře. Tedy 16x tolik co před sto padesáti léty. Je tedy zřejmé, že škody na lesních a polních porostech jsou 16x vyšší než v roce 1858.



Ještě horší je trend mezi nárůstem jarních kmenových stavů (JKS) a odlovy po účinnosti nového zákona o myslivosti.
V roce 2000 byly JKS 327 627 ks zvěře přičemž odloveno bylo jen 172 112 ks.
V roce 2006 bylo 365 504 ks, tedy o 11 % více, zatímco odlovy byly jen 132 810 ks, tedy o 22 % méně!

Zůstane-li tento stav i nadále, nikdy stavy spárkaté zvěře nebudou do souladu s potravními možnostmi jejich biotopů uvedeny. Situace se bude jen zhoršovat. Podle situace, která v přírodě nastala, je vidět, že obhajování současných vysokých stavů spárkaté zvěře nemá nic společného s chápáním zvěře jako přirozené součásti ekosystémů, ale naopak znamená jejich likvidaci. Zvýšené stavy spárkaté zvěře znemožňující přirozenou obnovu listnatých dřevin vůbec, působí samy proti zlepšování svého životního prostředí, které jim potom při současné zátěži nemůže nabídnout pestřejší nabídku potravy ani do budoucna.

Rozšíření početních stavů populací spárkaté zvěře v posledních šedesáti letech umožnil socialistický vztah k vlastnictví půdy. Pan Kostečka se vzteká kvůli tomu, že uživatel honitby má hradit škody, a chce změnu mysliveckého zákona. Prý se celý svět směje českým myslivcům, když zemědělcům a lesníkům platí škody na porostech.

Pokud by se svět někomu smál, tak hlouposti českých vlastníků polních a lesních pozemků, že se nedokážou s mysliveckou lobby vypořádat a náklady postsocialistické myslivosti nesou na svých bedrech.

Vlastníci musí pro potěchu jedné zájmové skupiny živit na svých pozemcích nepřiměřené množství spárkaté zvěře. Od roku 1948 se škody způsobené zvěří rapidně zvýšili. Dříve se myslivci zaměřovali na množení a lov drobné zvěř, nyní se zaměřují převážně na zvěř trofejovou. Aby trofejí bylo dost pro všechny a byly lehce dosažitelné, tak musí být spárkaté zvěře co nejvíce.

Vlastníci v boji o takový zákon, aby o stavech zvěře rozhodovali především oni, trvale prohrávají. Byl schválen poslanecko-myslivecký (téměř každý druhý poslanec je lovec) návrh zákona. Navrhl ho poslanec Palas (nyní socialistický hejtman Moravskoslezského kraje). Rovněž vyhláška na uplatňování škod zvěří a výše možného odškodnění je ze stejné dílny a je opět výsměchem vlastníkům. (F.Novotný,28.12.2008)

Ferdinand Peroutka, nepřítel komunistů.

S osudnými "osmičkovými" léty byl svázán i osud Ferdinanda Peroutky, nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století. V roce 1948 musel před komunisty prchnout do zahraničí a v roce 1978, po třiceti letech života v emigraci, zemřel v New Yorku.

"Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bude možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona... Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně," stručně Peroutka charakterizoval situaci po roku 1945.

Nejznámějšímu českému poúnorovému emigrantovi se v roce 1948 podařilo uprchnout na poslední chvíli, jinak by ho pravděpodobně neminul osud Milady Horákové a dalších politických odpůrců komunizmu. Komunisté ho jako "škodnou v revíru levice" nenáviděli už za první republiky. Peroutka své úvahy sděloval čtenářům, jeho články o tom, že "v mrazivém ovzduší boje o moc všechny argumenty ztrácejí cenu," že "komunistické straně se nejedná o nic jiného než o získání veškeré moci," se komunistům nehodily do plánu.

Peroutka je dnes vedle Karla Havlíčka Borovského často pokládán za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Oba spojuje nejen jejich cílevědomá orientace na tradice kritického, západně orientovaného myšlení, ale skvělý novinářský styl, sarkastické ostří a schopnost přesné, pregnantní formulace.

Svou novinářskou dráhu zahájil po maturitě roku 1913 v časopise Čas. Za I.světové války se skrýval v Alpách, aby se vyhnul odvodu. V únoru 1919 se stal šéfredaktorem časopisu Tribuna. Peroutka politickými komentáři přispíval také do Lidových novin, a patřil tak k prohradní skupině českých politiků, novinářů a kulturních pracovníků. Peroutka byl rovněž pravidelným "pátečníkem" u K. Čapka a častým návštěvníkem proslulého Společenského klubu v Praze Na příkopech.

V září 1939 byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po skončení války byl Peroutka v letech 1945-46 členem Prozatímního Národního shromáždění. Týdeník Dnešek začal vydávat v březnu 1946 a byl také šéfredaktorem Svobodných novin.

Svým útěkem v roce 1948 oblíbený novinář Peroutka komunistům zkazil požitek z jeho likvidace, proto také neblaze proslulý komunistický ministr informací Václav Kopecký zuřil: "Peroutka svou životní činnost skončil jako zvlášť honorovaný služebník amerických imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno, který ani v koncentračním táboře nepřestal být zavilým nepřítelem komunistů a dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím Sovětského svazu …"

Po emigraci Peroutka žil v USA a byl čl enem Rady svobodného Československa. Netrvalo dlouho a Peroutka se do Československa vrátil, i když jen v éteru, na vlnách rozhlasové stanice Svobodná Evropa - ředitelem jejího českého oddělení se stal v roce 1951. Denně desetitisíce majitelů radiopřijímačů v Československu bloudily po krátkých vlnách, aby mezi estebáckými rušičkami zachytily signál svobodného světa. Když se podařilo zaslechnout Peroutkův hluboký kultivovaný hlas, tak to pro posluchače byl svátek. Jeho politické komentáře - bylo jich více než 1.500 - byly účinnými léky proti strachu a beznaději.

Bursík:"Odvolávám, co jsem odvolal."

Vyhlášku, konkretizující omezení výkupu některých druhů odpadu, na kterou čekaly především výkupny druhotných surovin, vydalo Ministerstvo životního prostředí. Do konce roku vyhláška vyjde ve Sbírce zákonů. Začne tak platit současně s novelizovaným zákonem o odpadech.

Vyhlášku MŽP muselo připravit velmi rychle poté, co poslanci v září přijali a prezident na začátku října podepsal novelu odpadového zákona, zpřísňující zásadně výkup kovového odpadu. Předpis vyjmenovává ty typy odpadů, které není možné od počátku roku 2009 vykupovat od fyzických osob. To by mělo významně snížit motivaci zlodějů kovů.

Od 1. ledna 2009 tedy bude zakázáno vykupovat od fyzických osob předměty bohoslužebného nebo pietního charakteru (například pohřební urny či součástí náhrobků a pomníků), umělecká díla a jejich součásti (například sochy), průmyslová zařízení a jejich části či předměty veřejně prospěšného charakteru, tedy dopravní značení, kanálové mříže, elektrické kabely a podobně. „To jsou všechno věci, ke kterým se prakticky jednotlivec nemá jak legálně dostat, snažili jsme se vyjmenovat tyto kategorie co nejúplněji tak, aby se už nikomu nevyplatilo krást, protože ukradené věci nebude mít možnost prodat,“ říká ministr životního prostředí Martin Bursík.

Pokud by MŽP dosavadní vyhlášku o podrobnostech výkupu odpadů nezměnilo, fakticky by od 1. ledna 2009 bylo zakázáno vykupovat od fyzických osob všechny kovy. To by nejen velmi ztížilo situaci výkupen druhotných surovin, ale především by hrozilo významné nebezpečí vzniku černých skládek, ale také významné snížení motivace poctivých lidí kovový odpad třídit a předávat k recyklaci.

V platnosti samozřejmě zůstávají i všechna ostatní ustanovení novely odpadového zákona, jako je přísnější evidence a její delší uchovávání pro případné vyšetřování či zákaz platby za vykoupené kovy v hotovosti.

Cena mléka má klesat ještě půl roku.

Začátek zotavování evropského mléčného trhu je očekáván v polovině roku 2009. Tedy v době, kdy bude končit české předsednictví v EU.

Podle prognózy bonnské Centrály pro trh a ceny (ZMP) budou v několika příštích měsících ceny mléka ještě klesat, k obratu by mělo dojít v polovině roku 2009. K návratu ceny mléka na původní stav by mělo dojít až na konci roku 2009.

Na trhu s mlékem došlo také k situaci, že zemědělce více než ceny mléka zajímaly prodejní kvóty. Koncem roku v Německu došlo k útlumu výroby mléka, takže se očekává vzestup produkce. Je předpoklad, že stoupne poptávka po mléčných výrobcích, protože pro spotřebitele je také důležité porovnání ceny pravých mléčných výrobků s jejich náhražkami. Jestliže cena másla bude tak jako v minulosti nižší než cena margarinu, je jisté, že spotřebitel dá přednost máslu.

Vývoj mléčného trhu v roce 2008 byla reakce na prudké zvýšení ceny mléka v roce 2007. To se odrazilo v celosvětově zvýšené výrobě mléka, přičemž spotřebitelé, ovlivněni přicházející hospodářskou krizí, silně nákup mléčných výrobků omezovali.(F.Novotný, 26.12.2008)

Těžba stříbra v Koruně české.

Těžbou stříbra se na českém území zabývali už Keltové. V českém království veškeré podzemní drahé kovy patřily králi, který své právo propůjčoval jiným osobám. Z této výsady byl poplatek zvaný urbura (jedna osmina ze zisku).

Hledat drahé kovy mohl kdokoliv na kterémkoliv pozemku. Vyměřování šachet prováděl měřič (maršejdník). Protože havíři, ať jednotlivec nebo společenství havířů, sami na zakládání šachet a na těžbu nestačili, vznikala těžařstva složená z nákladníků – kverků (lintšafníků), kteří podnikání financovali.

Nejstarším českým horním městem byla asi Jihlava, kde byl vytvořen první horní řád. Jihlavské doly byly brzy vyčerpány, proto se zkoušelo dolovat na dalších místech. Když byla bohatá ložiska stříbra objevena v Kutné Hoře a byly zde raženy stříbrné mince, zpráva se rychle rozšířila se a putovali tam horníci a dobrodruzi z celé Evropy. V té době měla Kutná hora asi deset tisíc obyvatel. Podobný rozvoj zaznamenal Jáchymov, Březové Hory a naleziště stříbra v okolí Českých Budějovic.

V Kutné hoře začaly roku 1300 být raženy Pražské groše. V jáchymovské mincovně hrabat Šliků začala historie mince označované podle místa původu Thal, Joachimsthal, Thaler, Talero, tolar a dolar - dollar. Ze stříbra vytěženého v šachtách u Českých Budějovic byly v českobudějovické mincovně raženy stříbrné dukáty Maxmiliána II. a Rudolfa II.

Těžba stříbra byla založena na práci zkušených havířů. Byla to nebezpečná práce, která vyžadovala značné praktické znalosti, ale protože výnosy z těžby měl především král a bylo mnoho nerentabilních šachet, byly mzdy havířů velmi špatné. Stávalo se, že havíři pracovali na více dolech současně, šli z jedné směny do druhé, nebo po příchodu z práce pracovali s celou rodinou ve vlastním dole, případně si chodili přivydělávat na sezónní práce v zemědělství. Když havíř nemohl pracovat, musel za sebe na šachtu poslat náhradníka (ledigmana).

Pro práci v dolech byli nezbytní kováři, kteří ostřili havířské nástroje a opravovali důlní zařízení, žentoury (trejby), okovy, vozíky (hunty) atd. Dalšími důležitým řemeslníky na šachtě byli tesaři (cimrmani), kteří dělali výdřevu , vyráběli žebříky, opravovali rumpály (hašply). Vodní měchy a kůže sloužící pro vytahování vytěženého materiálu na povrch šili a opravovali kožeševci.

Při těžbě pracovala řada nekvalifikovaných dělníků. Do dolů si havíři sebou brali učedníky (pacholata), kteří vytěženou zeminu třídili. Dopravu rudy v kolečkách nebo v necičkách obstarávali běhači (fudrýři), u rumpálů, jimiž se ruda vytahovala z patra do patra, pracovali hašplíři, rudu do měchů nakládali štruncíři, vodu čerpali štrejchýři, koně u žentourů poháněli trejbíři. Žebříři zajišťovali odvádění vody, landtrošíci se starali o větrání chodeb, puchýři drtili vytěženou rudu, prejtýři ji třídili, šlichtíři propírali ve velkých koších a prubíři vyhodnocovali její kvalitu. Ke každé šachtě patřili koně, k tahání žentourů a k dopravě, jednalo se i o stovky koní.

Nejdříve se výkup drahých kovů prováděl neveřejně tzv.„šeptáním“, tj. kupec (erckaféř) pošeptal prodávajícímu cenu, ale po roce 1559 byl soukromý výkup stříbra zakázán, směla ho vykupovat jen královská komora.

Kopřivy barvy khaki (22).

Až do nástupu na vojenskou službu v roce 1963 jsem netušil, že vánoce lze trávit také jinak než podle idyly vyzařující z Ladových obrázků. Měl jsem to „štěstí“, že jsem „mohl“ narukovat v době, kdy Chruščov s Kennedym na sebe ještě dělali „bu-bu-bu“ a řinčelo se zbraněmi. I těmi jadernými, s jejichž umístěním na Kubě Američané nesouhlasili. Do tohoto napětí, i když Kennedy byl už po smrti, přišly vánoce.

Po šestiměsíčním drastickém výcviku jsem byl těsně před vánocemi převelen - snad kvůli oklamání nepřítele - k bojové jednotce protivzdušné obrany, umístěné hluboko v lesích. Tam jsem neznal nikoho, natož praktické vojenské zvyklosti. Jako nový muž jsem bez ohledu na odbornost musel na Štědrý den do služby, což byla hlídka na nepříjemně větrném kopci, navíc na desetimetrové věži bez střechy. Před nástupem jsem byl poučen, že za žádných okolností se nesmím z místa vzdálit, dokud nebudu vystřídán.

Mrzlo, foukal vítr ostrý jako nůž, ale jinak služba probíhala dobře. Střídali jsme se po dvou hodinách, až do čtyř hodin odpoledne, kdy se setmělo a „spolubojovník“ šel na slavnostní večeři. Vystřídat už mě nepřišel on ani nikdo jiný. Takže jsem poctivě stál nejen do šesti, kdy mi měla služba skončit, ale až téměř do deseti.

Konečně jsem byl vystřídán a hladový jako vlk jsem se hnal do jídelny. Tam byla spoušť jako po výbuchu pumy. Mezi střepy z talířů a lahví od alkoholu se dalo klouzat na bramborovém salátu. Stopy salátu bylo možno spatřit i na okenních tabulkách, stěnách i stropě. Před krátkým časem tam proběhla menší salátová válka. Jiné zbraně nebyly momentálně po ruce. Po dobytí do vydávacího okna kuchyně, odkud se ozýval zpěv a křik, jsem se mimo nadávek od kuchaře dozvěděl, že mohu udělat jedinou věc: Vypadnout a neobtěžovat , večeře byla v pět hodin, v deset je všechno dávno snědeno!

Vydal jsem se na „cimru“, kde byla spoušť podobná té v jídelně. Uprostřed tři vojáci, „mladí“ jako já, vybírali holýma rukama kousky uhlí z hromady mouru, který v kamnech nehořel. Uhlí byl tehdy trvalý nedostatek, bylo na příděl. Armáda měla jiné starosti než shánět pořádné uhlí.

Tenkrát ovšem výraz šikana nebyl znám, pouze povinnost splnit rozkaz. Hned ve dveřích jsem dostal od nějakého přiměřeně opilého poddůstojníka do rukou dva uhláky a ještě s jedním nováčkem jsme poklusem byli posláni do skladu pro uhlí, nikoliv pro prach. „Kamna musí být až do rána žhavá!“ zněl rozkaz. Holýma rukama jsme až do půlnoci vybírali, ve skladu bez světla, už v několikrát přebrané hromadě uhelného prachu kousky uhlí. Potom jsem jako náhradu za půlnoční bohoslužbu ještě držel do rána službu u kamen, která nesměla vyhasnout, aby „unavení“ poddůstojníci nestrádali zimou.

Tak štědře - po „uvolnění mezinárodního napětí“ - ve vojsku proběhl první Štědrý den. Po předcházejících měsících spánku v botách, se samopalem zavěšeným ve dne v noci na krku, nemohlo ukončení sovětsko-amerického konfliktu poblíž kubánských břehů vypadat jinak. Špína, zima, poplachy několikrát za den, hrubost, cynizmus, nekonečné šikanování. Voják Československé lidové armády musel k boji být připravený jako všestranně otupěný bezcenný kus, který pouze bezmyšlenkovitě plnil rozkazy, maximálně se mohl těšit na to, až v boji proti imperialistům bude moci padnout. (M.Veselý) Pokračování

Zlato z řeky Otavy.

Středověké jižní Čechy patřily k největším evropským nalezištím zlata. Prvotní zlatonosné žíly se nacházely v okolí Písku, druhotná ložiska, zlatonosné říční sedimenty, se vyskytovala především podél řeky Otavy a u jejích přítoků.

Zlato se sice také těžilo hornickým způsobem, rubáním křemenných žil, ale nejstarší a nejjednodušší způsob jeho dobývání bylo rýžování. Celý tok Otavy (sto třicet osm kilometrů) byl jedním velkým rýžovištěm, skromný odhad hovoří o tom, že se zde celkem vyrýžovalo asi 1000 tun zlata (současná celosvětová roční těžba je asi 800 tun).

Zlato na Otavě rýžovali už v 5. století před naším letopočtem Keltové, kteří řece dali jméno Atawa. Písemné zprávy o rýžování však pocházejí až ze 14. století. Hmatatelným důkazem o činnosti rýžovníků jsou kupovité i protáhlé kopečky, vysoké i několik metrů. Nyní jsou tyto kopečky zarostlé lesní a luční vegetací, lidé je nazývají hrůbaty.

Řada měst a vesnic v Pootaví byla založena právě lidmi, kteří sem přišli za rýžováním zlata. Protože podíl z vytěžených drahých kovů musel mít král, dohled nad rýžováním zlata vykonávali královští úředníci. V roce 1604 císař Rudolf II. stanovil pravidla rýžování zlata, Rýžovnický řád.

Zlatonosný písek byl nejdříve hnán vodou přes splavy, ve kterých se od něho oddělovala těžká zrna kovů (zlato je osmnáctkrát těžší než písek). Z takto oddělených zrn se ručně na miskách ještě vyplavovaly zbytky písku, který zůstal. Protože po odstranění písku nezůstala jen zlatá zrnka, ale převažovaly další těžké kovy, míchalo se vše se rtutí, která přilne pouze ke zlatu a na zlatých zrnkách vytvoří obal. Po nahřátí se rtuť vypaří.

Těžba zlata rubáním rovněž nebývala jednoduchá. Zlatonosný křemen musel nejdříve být rozdrcen, rozpálením na ohni a ochlazováním vodou, potom rozemílán ve speciálních mlýnech. Třicetiletá válka dobývání zlata v Otavě ukončila. Čas od času někdo na Otavě rýžovat zlato zkoušel, ale bez výrazného úspěchu. Ve dvacátém století byly pokusy opět otavský písek rýžovat, už za pomoci těžké techniky, ale výsledky byly chabé, práce byla nerentabilní: V roce 1924 se bagrovalo v Písku, v roce 1940 ve Strakonicích, v letech 1941 až 1945 v Horažďovicích. (Robert Fischer)

Bude dojení krav cirkusovou atrakcí?

Údajně velká část českých dětí, i vesnických, na otázku kdo nám dává mléko, zasvěceně odpoví, že supermarket. Je docela možné, že za čas tak budou odpovídat i dospělí, neboť situace spěje k zrušení chovu dojných krav v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a mléko bude dováženo z Asie nebo Afriky. Je možné, že dojení krávy se stane turistickou nebo cirkusovou atrakcí.

V osmdesátých létech už některé mlékárny odmítaly od drobných chovatelů mléko brát (nebyli sběrači), a tak se lidé krav hodně zbavovali. Ještě však jich ale dost zůstávalo. Jako vedlejší zaměstnání se na chovu domácích zvířat nedalo zbohatnout, ale bylo to vhodné využití hospodářského zařízení. Kvalita mléka od drobného chovatele byla na zcela jiné úrovni než z obchodu, kde se mléko prodávalo v igelitových sáčcích. Pamětníci určitě vzpomenou na tu směs vůní siláží a chemikálií, která se někdy ze sáčku s mlékem linula.

Kvalita mléka byla také příčinou toho, že po listopadu 1989, když se naskytla první možnost volného podnikání, se spousta lidí na venkově rozhodla pořídit jednu, dvě i více kráv jako zdroje vedlejšího příjmu. Na přímý prodej surového mléka se vrhly i některé velké zemědělské podniky. Prodej mléka ze dvora se úspěšně rozvíjel, spokojeni byli producenti i zákazníci.

Idylka však netrvala dlouho. Patrně v zájmu mlékáren zasáhla Státní veterinární správa, která pro prodej mléka ze dvora stanovila takové hygienické a administrativní podmínky, že ho prakticky zlikvidovala a spotřebitele městského i venkovského zahnala do supermarketů. Drobní chovatelé dali krávy na jatky, velkochovatelé buď přešly na chovy bez produkce mléka nebo se dodnes potýkají s nízkými výkupními cenami a nepřízní osudu.

Mléka nyní je údajně nadbytek. Mlékárny nejen snižují nákupní cenu, ale odmítají mléko odebírat (Madeta). Opačný extrém než byl ještě před takovými padesáti léty. Je to výmluvný doklad o tom, že ortodoxní tržní ekonomika je likvidátorkou zemědělství stejně jako zcela plánované hospodářství. Řešení bude asi někde uprostřed. Zemědělství není průmysl, kde se dá vyrábět na sklad, změnit sortiment nebo na čas zastavit výrobu. Krávě není možné zamknout tlamu, zašpuntovat vemeno a seřídit ji tak, aby rodila LCD TV, které právě jdou na odbyt.

Především v létech válečných byla kráva pokladem k nezaplacení, protože mléko bylo i přes drastické kontingenty základní potravinou chovatele i zdrojem příjmu. Kolektivizace zemědělství byla v podstatě bojem o mléko. Pokud měli zemědělci krávy, měli mléko jako potravu pro sebe, krmivo pro zvířat i pravidelný příjem, za prodané mléko, tak vstupu do JZD odolávali. Proto národní výbory předepisovaly nesplnitelné kontingenty, jimiž měly za úkol zemědělce hladem a bídou přinutit k ukončení soukromého hospodaření. Při neplnění dodávek mléka následovaly vysoké pokuty. Stovky zemědělců, kteří nemohli splnit dodávky ani zaplatit pokuty, skončily ve vězení.

Pro venkovské obyvatelstvo ani po založení družstev krávy neztratily na významu. Bez záhumenkového hospodářství, k němuž většinou patřila pouze jedna kráva, nebylo v mnoha případech možné vůbec přežít, protože denní mzda v některých JZD nepřevyšovala ani 5 korun, v zimě nebyla žádná. Protože spotřebitel od záhumenkáře mléko koupit oficiálně nesměl, byly mlékárny povinny odebrat všechno mléko, a tak ještě koncem sedmdesátých let 20. století bylo možné na vesnicích vidět každé ráno, jak lidé s konvičkami míří ke sběrně.

Mléko se stává problémem. Viníka nepříznivé situace není možné přesně určit, jak se dostat z problémů také nikdo neví. Vláda odmítá nejjednodušší řešení, jímž je omezení povinných výdajů nízkopříjmových skupin obyvatelstva (daně, pojištění, energie atd.),aby nemusely šetřit na kvalitních domácích potravinách, a tak nezbyde zřejmě nic jiného než čekat na to, že mléčný problém sám nějak vyhnije. (F.Veselý,22.12.2008)

Kopřivy barvy khaki (27).

Informátoři a rádio.
Další problém s ozdobou důstojnického sboru kapitánem Strnadem , zástupcem velitele pro věci politické, jsem měl zásluhou jistého informátora z řad mužstva, který se chtěl vetřít do přízně tohoto důstojníka, dostatečně mocného, i když po některých stránkách duševní vyspělosti zvláštního.

Kapitán Strnad byl Hanák, což se podle dialektu dalo poznat i po jeho dlouhém působení v Čechách. K jeho velké vášni patřila praporková signalizace. Připomínal generála, který v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka miluje rozpočítávání vojáků: prvý - druhý.

Žádný poplach s výjezdem motorových vozidel, a bylo jich dost - asi tak jednou za dva měsíce, se neobešel bez toho, aby se kapitán Strnad neobjevil se dvěma barevnými praporky a neřídil dopravu. Nejdříve na křižovatce v prostoru jednotky, potom na prvním nákladním vozidle. Bez ohledu na počasí jeho horní polovina těla neohroženě vyčuhovala nad střechou kabiny, aby vzadu jedoucím vozidlům signalizoval, že se odbočuje nebo zastavuje. Nějaké rádiové spojení ho nezajímalo. Nesměl však se řidičovi ztratit před ním jedoucí gazík velitele, jako se jednou stalo. Kapitán Strnad okamžitě kolonu navedl na lesní cestu. Zajížďka byla asi jen kilometr, protože nás zastavila úzká lávka přes řeku, ale zdržení při couvání a otáčení bylo nejméně hodinové.

Po převelení na odloučenou rotu nám několik měsíců trvalo než jsme se u nové jednotky řádně rozkoukali a pochopili tamní poměry, vztahy a celkovou atmosféru. V té době došlo k několika mimořádným událostem, které se neobešly bez dohry u vojenského soudu a tvrdých trestů. Tou první událostí byla trochu tvrdší domluva jednomu udavačovi z řad poddůstojníků (7 zubů), tou druhou autonehoda. O něco později jsem kvůli závisti či horlivosti jiného udavače přišel o vlastnoručně vyrobené rádio.

Není udavač jako udavač. Vynecháme-li policii a různé zpravodajské služby, které si vydržují profesionální udavače, dostaneme se k armádě, kde velitelé o dobrovolné informátory neměli nouzi. Udavačům z toho plynuly různé drobné výhody jako ulejvácká zaměstnání, vycházky atd. Naopak velitel věděl o všem, co se v mužstvu dělo, a když mu došla trpělivost, tak trestal.

Lidé udavačského typu se s tou vlastností rodí a vyskytují se všude, od mateřských škol až po domovy důchodců. Udavači vždy byli nezbytným nástrojem všech možných i nemožných šéfů, od učitelů, přes manažery v továrnách, přednosty úřadů, až po ministry vlády. Pokud se jedná o policii, je známo, že v českých končinách se získáváním informátorů nemívala problémy. A vůbec nevadilo, že mnozí byli duševně na úrovni Pepka Vyskoče z již zmíněného románu o Švejkovi.

U jednotky nebylo problémem sehnat radiosoučástky, a tak jsme s kolegou Zdeňkem Š., který jako kreslič sloužil ve stejné směně jako já, dostali nápad, že bychom si z různě zapomenutých součástek mohli postavit rádio. Na třech až pěti radiolokátorech se sice denně něco opravovalo, byly vyměňovány a vyhazovány celé bloky radiosoučástek, zásluhou jejich výroby v Sovětském svazu hodně masivních. Ty by se daly použít snad jen v největší nouzi. Používání polovodičů bylo v té době v plenkách, na trhu se teprve objevovala první kufříková tranzistorová rádia. Něco součástek zbývalo z radiostanic a z provozu telefonů, ale naším nevyčerpatelným skladem byla "Marešova bedna."

Honza Mareš, podle padesáti a více denně vykouřených cigaret zvaný Palič, v době, kdy jsme stavěli rádio, už dávno byl v civilu a stál jako zedník někde na lešení. Předtím u naší odloučené jednotky dělal telefonního mechanika, což ho opravňovalo kdykoli opouštět kasárna a "kontrolovat" telefonní sloupy a dráty. Kdysi jako nováček absolvoval kurz radiomechanika, a to ho tak zaujalo, že se z něho stal vyhlášený výhradní rádio- a televizní opravář pro nejméně deset okolních vesnic. Protože i důstojníci měli televizory a rádia, a Mareš jim časté poruchy odstraňoval zdarma, o jeho opravářské podnikání se nikdo nezajímal.

Vesničtí zákazníci byli spokojeni, především s rychlostí oprav (na okrese byla jediná opravna, takže se na opraváře z komunálu čekalo asi 14 dní), vracíval se Mareš do kasáren s plnými kapsami peněz - pokud si za ně nekoupil cigarety. Mimo toho si přinášel stará rádia, která buď opravoval nebo rozebíral na součástky. To zřejmě byl základ bohatého skladu, který vytvořil.

Před odchodem do civilu Mareš nějaké vybavení dílny a součástky si odeslal domů, zbytek uložil do plechové bedny(asi 80x40x20cm), s jejímž vynesením zaváhal, neboť všichni, co šli do civilu, byli týden předtím někam odveleni. Bednu se součástkami nám přinesl na radiostanici, abychom ji ukryli, že se pro ni někdy vrátí. Za kým jednou zaklapne brána kasáren, ten uzavře jednu kapitolu života. Co tam zanechal, to tam nechal, už ho to nezajímá. Ani Mareš nebyl výjimkou.

Trvalo to asi dva měsíce, než se nám podařilo od základu postavit a spustit parádně fungující rádio, šestilampový superhet. Nebyla to jednoduchá práce, kterou jsme mohli dělat jen tajně, během služby, přičemž nikdo z nás neměl s takovou piplavou a složitou prací zkušenosti. Tištěné spoje se nepoužívaly, jen zvonkový drát a cín. Znamenalo to vytáhnout bednu a nářadí ze skříně, hodinu dvě pracovat, potom zase všechno schovat. Využívali jsme každé chvíle k práci, ovšem po vychytání všech "much" výsledek za to stál. Z venku to sice nevypadalo jako luxusní hrací skříň, obal chyběl, ale hrálo to perfektně a chytit se na to dalo všechno možné, od nejkratších krátkých vln až po nejdelší.

Samozřejmě, že jsme se s výtvorem pochlubili a předvedli několika lidem. A to byla chyba. Dlouho jsme se z dokokončeného díla netěšili. Asi tři dny. Byl podvečer, seděl jsem u radiostanice, když jsem v okně zahlédl blížící se skupinu dozorčích, vedenou zástupcem pro věci politické kapitánem Strnadem. Vpadli do místnosti a politruk mě vyzval, abych vydal elektronky, které se ztratily z televizoru v kulturní místnosti. Odpověděl jsem, že tam nic z televizoru není.

"Tak se podíváme," řekl a otevřel přesně tu skříň, kde bylo naše pracně stvořené rádio. Vytáhl je ven a prohlásil: "Tohle není nic jiného než tajná vysílačka, to musím předat kontrarozvědce." Předal rádio dozorčímu a vytáhl Marešovu bednu se součástkami. Při pohledu dovnitř zajásal: "Tak tady jsou ty součástky, které se neustále ztrácely z televizoru." Podal bednu jinému maníkovi a průvod opustil stanici. Bylo nad slunce jasné, že politruk šel najisto, že byl někým informován.

Kde naše rádio skončilo jsme nepátrali, pravděpodobně někde na skládce, byli jsme otráveni, nejen zbytečnou prací, ale hlavně tím, že i mezi lidmi, kterým jsme důvěřovali, se našel padouch. (M.Veselý)

Přímý prodej ze slovenských dvorů.

Zatímco prodej zemědělských produktů přímo od prvovýrobce je běžnou záležitostí ve většině evropských zemích, na Slovensku bude v omezeném množství možné zemědělskou produkci, drůbeží a králičí maso a zvěřinu prodávat přímo ze dvora až od 1. března 2009.

Přípravu nové legislativy slovenského ministerstva zemědělství s rozpaky uvítali soukromí a ekologicky hospodařící zemědělci. Současně by měly být vydány i předpisy pro vybavení malých potravinářských provozoven. Nařízení, pokud zůstane v současné podobě, však se týká jen některých komodit, přičemž prodej bude omezen určitým stropem. Prodávat bude možné menší množství ryb, surového mléka, vajec, medu a čerstvé maso z drůbeže. V Nařízení není uvedeno maso hovězí, vepřové a jehněčí, tedy produkty, jejichž přímý prodej by zemědělcům nejvíc pomohl, rovněž uspokojil tak zákazníky, kteří nejsou s kvalitou masa v maloobchodě spokojeni.

Pokud se ještě legislativa nezmění, nebudou slovenští zemědělci spokojeni ani s množstvím, které oficiálně budou moci prodat. V návrhu se hovoří o možnosti prodeje 500 kg kravského mléka denně, ale jen 50 kg ovčího mléka.

Žádosti o podporu z Programu rozvoje venkova.

Více než dvě miliardy korun jsou určeny na podporu projektů v 6. kole příjmu žádostí o podporu v rámci Programu rozvoje venkova. Příjem žádostí bude zahájen počátkem února 2009. Podpora je určena především na modernizaci zemědělských podniků, spolupráci při vývoji nových produktů a technologií, dále na diverzifikaci činností nezemědělské povahy, dostane se i na zakládání a rozvoj podniků nebo zahájení činnosti mladých zemědělců.



Dne 9. 12. 2008 schválil ministr zemědělství Mgr. Petr Gandalovič zpřesnění Pravidel pro opatření I.1.1 Modernizace zemědělských podniků (podopatření I.1.1.1 Modernizace zemědělských podniků a I.1.1.2 Spolupráce při vývoji nových produktů, postupů a technologií (resp. inovací) v zemědělství), I.3.2 Zahájení činnosti mladých zemědělců, I.3.4 Využívání poradenských služeb, III.1.1 Diverzifikace činností nezemědělské povahy, III.1.2 Podpora zakládání podniků a jejich rozvoje a IV.1.2 Realizace místní rozvojové strategie pro 6. kolo příjmu žádostí.

Podpora žadatelům v rámci 6. kola představuje cca 2,1 mld. Kč. Příjem žádostí pro uvedená opatření bude dle zveřejněného harmonogramu probíhat v termínu od 10. 2. do 2. 3. 2009 do 13 hodin na příslušných regionálních odborech Státního zemědělského intervenčního fondu (výjimku tvoří opatření I.3.2 Zahájení činnosti mladých zemědělců, kde bude příjem žádostí probíhat v termínu od 17. 2. do 2. 3. 2009 do 13 hodin).

Úplné znění Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR pro období 2007 – 2013, je k dispozici v elektronické podobě na internetové adrese Ministerstva zemědělství osa I, resp. osa III) a rovněž na stránkách Státního zemědělského intervenčního fondu v sekci Program rozvoje venkova. (Zdroj: Agris, 17.12.2008)

Kopřivy barvy khaki (26).

Rybář a poplach.
Souvislost s odpočinkem po službě a rybami má i další událost, která se za mé vojenské služby udála, dokonce v ní také vystupoval politruk Strnad. Jeho přítomnost kdekoli a kdykoli byla předzvěstí nějakého nesmyslného rozkazu.

Jak příjemný a účinný je odpočinek po noční službě, když každou chvíli na chodbě někdo zahuláká nebo kopne do dveří, jistě každý bývalý voják zná. Když se k tomu připočítá léto, dopolední slunce pálí do oken páchnoucí cimry, štve člověka vojna dvojnásob. V takových chvílích i hodně unavený člověk lituje každou minutu proválenou pod dekou.

Jednoho letního dopoledne roku pětašedesátého mne a asi dalších osm lidí takový odpočinek po noční službě postihl. K spánku nebyly předpoklady, poflakovat venku se také nedalo, hrozilo tam nějaké zaměstnání. Někdo tenkrát přišel na nápad, že by bylo nejlepší jít se vyspat a vykoupat k nedalekému rybníku.

Od nápadu k činu nebylo daleko, dírou v plotě jsme se dostali do lesa a za půl hodiny už jsme v klidném a tichém lůně přírody uléhali na sluncem ozářenou louku na stráni. Všichni ovšem neulehli, byl mezi námi jeden nadšenec, který využil příležitosti ke koupání červů, rybolovu načerno čili pytlačení. Jeho činnost brzy neušla pozornosti porybného, přijíždějícího s kopce na Pionýru s vypnutým motorem. Tento muž neměl s vojenskými rybáři nejlepší zkušenosti, občas mu totiž ve vodách nějaký kretén zalovil granátem nebo jinou třaskavinou. V zájmu solidarity jsme všichni vzali nohy na ramena a zmizeli v lese.

Při návratu do kasáren jsme podle nastoupené jednotky usoudili, že se děje něco mimořádného. Vážné bylo už to, že na buzerplacu byli i lidí, kteří běžně nenastupují; kuchaři, písař, krmič vepřů atd. Shodou okolností měl tenkrát velitel jednotky dovolenou, jeho místo zaujal zástupce pro věci politické kapitán Strnad, takže byly donebevolající zmatky na celodenním pořádku. Když jsme vedle něho spatřili porybného, tušili jsme, o co se jedná; muž v rybářské uniformě přišel žalovat. Každý normální velitel by ho odkázal do příslušných mezí, nejméně za bránu. Kapitán Strnad nikoli, ten se naplno snažil využít momentáln+ nabytou moc velitele jednotky, takže kvůli jednomu vojenskému pytlákovi vyhlásil poplach.

Do objektu kasáren jsme se dostali bez problémů, zbývalo doběhnout na cimru a předstírat hluboký spánek. Překážkou byla asi desetimetrová mezera mezi dvěma budovami, přes kterou jsme se potřebovali přeběhnout. Nebyl by to problém, kdyby ta díra nebyla přesně proti schodům hlavní budovy, na nichž se politruk dohadoval s několika důstojníky a rybářem, zatímco nastoupený útvar hleděl do místa, které jsme se snažili překonat.

Jak hoši postupně přebíhali, tak se zvyšovala intenzita smíchu v nastoupené jednotce. Všichni přeběhli bez problému. Zůstal jsem poslední. Počkal jsem, až se důstojníci zabaví, a vyrazil jsem. Sotva jsem udělal pár kroků, všichni včetně kapitána Strnada jako na povel na mne obrátili oči. "Stůjte!" zařval politruk. Nezbývalo mi než se vzdát a vymlouvat se na náhlou hluchotu, která mě postihla právě ve chvíli, kdy byl vyhlašován poplach.

Zděšený rybář pochopil, že se něco zvrhlo, že zakázaný rybolov, kvůli kterému vykonal návštěvu kasáren, nikoho už nezajímá. Mně samozřejmě nepoznal stejně jako mé spoluviníky, kteří se postupně na buzerplac přišourali, tváříce se rozespale a stejně jako já tvrdíce, že v důsledku únavné noční služby je postihl nesmírně tvrdý spánek a nevzbudila je ani houkačka.

Pro pořádek jsem z toho vyšel jako jediný potrestaný já, s podmíněným trestem, i když mi opuštění ubytovacího prostoru nikdo nedokázal. Takový ale už byl život vojenský. (M.Veselý)

Pokračování

Finanční krize zemědělce moc nepřekvapí.

Zatímco čeští politici a analytici teprv nyní vítají hospodářskou krizi u Mladé Boleslavi, čeští zemědělci už s ní mají své zkušenosti. Ta potvora si venkov sice obhlíží pořád, ale důkladně přiblížit se odhodlala až letos po žních, a hned ceny obilí poklesly téměř o tři pětiny.

Zdá se, že vysoké ceny obilí z roku 2007 byly v českých podmínkách extrémem. Sucho na jižní polokouli a celosvětový nedostatek obilí se každý rok neopakuje. A opakovat často asi se nebude, spíš bude evropské zemědělce trápit nadbytek obilí, protože ve světě rychle mizí pralesy a pouště, nahrazuje je orná půda.

Kdyby paniku o krizi nešířily, z popudu Škoda Auto, sdělovací prostředky, běžný občan by v ČR o něčem takovém neměl tušení, protože má jiné starosti. Předvánoční šílenství graduje tak jako vloni, předloni, před deseti, dvaceti, padesáti atd. léty. Proč by zákazníky měly zajímat úvahy ekonomů a obilní problémy zemědělců, když si mohou v supermarketu vybrat i z několika desítek druhů pečiva? Jak dlouho se však udrží nízké ceny a jak dlouho budou lidé mít peníze na plnění nákupních vozíků?

Co s tím udělá velká finanční krize, pokud skutečně do českých končin zavítá na delší dobu? Skutečně to nevědí ani čeští ekonomičtí odborníci (i když zasvěceně prorokují leccos), protože 50 let se skutečnými problémy kapitálového trhu se téměř nikdo nesetkal. Nevědí to však ani na Západě, který se s malými žabomyšími krizemi potýkal zcela pravidelně.

Někteří bankovní analytici předpovídají hromadné propouštění, objevily se odhady, že v příštím roce může v České republice o práci přijít víc než půl milionu lidí. Krize, způsobující propouštění zaměstnanců a krachy firem, sice nejdříve postihnou ty nejslabší a nejchudší, ale nevyhýbají se ani lidem s nadprůměrnými příjmy, zvyklým na vyšší životní standard. A to je předzvěstí snížení tržeb v maloobchodu, zadlužování a zvýšeného množství exekucí.

Malozemědělci v západní Evropě jsou k signálům o přicházející krizi poměrně lhostejní, především ti, kteří nejsou zadluženi. Myslí si, že po uskromnění, omezení osobní spotřeby, mohou nejhorší období přežít poměrně dobře. Někteří odborníci předpokládají snížení ploch orné půdy o 5 - 10 procent, intenzifikaci rostlinné výroby, zvýšení ploch pšenice na úkor ostatních obilovin. V živočišné výrobě by se mělo dařit chovům prasat, zásluhou nízkých cen obilí a zvýšeného zájmu o levnější vepřové maso.

Rolníci vylili mléko do hnoje.

K první protestní akci se minulý týden odhodlali slovenští zemědělci. Na protest proti neustálému snižování výkupní ceny mléka se producenti mléka sešli v Bratislavě před jednou z největších slovenských mlékáren, patřící společnosti Rajo, kde svou demonstraci zakončili vyléváním mléka do hnoje.

Akci zorganizoval Slovenský svaz producentů mléka (SZPM), který se obává dalšího výrazného snižování stavu dojnic a úbytku producentů. Zatím nepomáhá ani snižování stavů dojnic, ani propouštění zaměstnanců, cena mléka jde pořád dolů. V posledním roce tržby producentů mléka klesly o dvě pětiny.

Proti lednu 2008 se cena mléka snížila o 3 Sk za litr, v listopadu někteří producenti dostávali méně než 7 korun (6 Kč) za litr. Přitom náklady na jeden litr jsou 10 až 12 korun. Nespokojenost výrobců mléka je pochopitelná, zvláště když se dozvěděli, že slovenské mlékárny od ledna chtějí za mléko vyplácet méně než 6 Sk (5 Kč).

Vylévání mléka bylo jen symbolické. Do kontejneru s hnojem, postaveného před mlékárnou, vylili několik litrů. Svaz producentů mléka by chtěl, aby se jejich situací zabývali odborníci i vláda. Nepožadují pevnou cenu mléka, ale určitou cenovou regulaci, aby nemohlo docházek jejímu rychlému poklesu. Z propadu ceny mléka obviňují také Evropskou komisi, která zrušila intervenční nákupy přebytků mléka. (Zdroj:Rolnické noviny,11.12.2008)

150 let Boubínského pralesa.

Západně od Prachatic se rozkládají mohutné lesní porosty hory Boubín (Baubin Berg, Kubani) (1362 m), které lákají obdivovatele panenské přírody. Boubín je proslulý především tím, že od roku 1858 je původní zbytek královského hraničního hvozdu, neporušený lidskou činností, chráněn jako pralesní rezervace Boubínský prales (Lukenský prales, Lucken-Urwald).

Les předtím tady zůstal několik století zachován v původním stavu, protože se nalézal na těžko dostupném jižním úbočí s bažinatým terénem. Při kalamitách se na těžbu v tomto místě nikdy nedostalo času.

Nápad na ochranu pralesa vzešel od vedoucího schwarzenberské lesní správy ve Vimperku Josefa Johna. Šumavu na počátku 19. století ovládl sklářský průmysl, který spotřeboval ohromné množství dřeva, a tak staré lesní porosty mizely téměř před očima. Těžbu na Boubíně oddálily kalamity, které několikrát postihly ostatní části Šumavy. Lesmistr John, který prales velmi obdivoval, využil situace a pokusil se o jeho záchranu. Kníže Schwarzenberg s návrhem na ochranu lesa souhlasil a v roce 1858 tuto část lesa vyjmul z normálního hospodaření a prohlásil ji za přírodní památku.

Původní výměra pralesa byla daleko větší, kalamitami byla zmenšena na dnešních 46,47 ha. Tato plocha je chráněna jako přísná rezervace, na které jsou zakázané jakékoliv zásahy člověka. V roce 1933 ochranu této rezervace převzal stát. Aby plocha pralesa byla chráněna před větry a polomy, byly v roce 1958 k rezervaci připojeny okolní lesy o výměře 666 ha. 50% stromů v pralese tvoří smrk, 40 % buk a 10 % jedle.

Některé stromy v pralese jsou staré několik set let. Nejvyšší známý smrk, nazývaný „Král smrků“ nebo také „Král Šumavy“, jenž rostl v nadmořské výšce 1000 m, vyvrátila vichřice 4. prosince 1970. Výška smrku byla 55,5 m, ve výšce 1,3 m od země měl kmen průměr 1,55 m, objem dřevní hmoty byl 54 m3. Padlý „král“ byl na místě ponechán k zetlení.

Návštěvu pralesa kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem v roce 1867 připomínal na vrcholu Boubína tříhranný pomníček s nápisem „Kardinal Friedrich Fürst v. Schwarzenberg 18 8/8 67“. Dřevěná rozhledna ve výšce 1362 m n.m., byla na vrcholu Boubína dokončena koncem roku 2004. Její vyhlídková plošina je 21 m nad zemí a vede k ní 109 schodů. Otevřena je celoročně. Při pěkném počasí se otevře nádherný výhled.

Boubínský prales je součástí Chráněné krajinné oblasti Šumava, jež byla vyhlášena 27. prosince 1963. Oblast je dlouhá 125 km, její průměrná šířka je 15 km. (Robert Fischer,14.12.2008)

Národní zájmy nebo Schwejkiada.

Je známo, že Václav Klaus jako velký odpůrce solidární Evropské unie používá k získání podpory v řadách českého obyvatelstva výrazy silně nacionalistické.



Daří se mu se střídavými úspěchy, přestože zneužívání národního cítění obyvatelstva je tou nejjednodušší a nejodpornější politickou propagandou, také nejrychlejší a nejúspěšnější. Příkladem je nejen Hitlerova cesta k moci, i u nás se v minulosti z nacionalizmu dalo politicky hodně vytěžit (Klofáč, Hlinka, Henlein, Beneš, Sládek). Snaží se o to i Klaus, ale výsledky jsou chabé, spíše opačné. Nejedná se o nic jiného než o jistý druh pokrytectví.

Klaus vedl a vede proti Západu tak tuhý boj, že dosahuje něčeho úplně jiného, než by se od zastánce národních zájmů dalo očekávat: Pod jeho moudrým národoveckým vedením se do rukou Západu dostaly nejen banky, pojišťovny a všechny noviny, ale i nejdůležitější průmyslové podniky. České automobilky dostali Němci a Korejci, pivovary dokonce Jihoafričané. Nejlukrativnější české podniky zřejmě podle Klause nebyly ty nejdůležitější "národní zájmy." A to ještě nedošlo na Budvar, ČEZ, Ruzyňské letiště, České dráhy a Českou poštu.

Bez ohledu na Klausovy disidentské zásluhy nás svět pohltil pohltil, i když si to neuvědomujeme. Kdyby člověk z osmdesátých let neprožil uplynulá dvě desetiletí a dnes přišel do kteréhokoli krajského, ale i jiného, města a rozhlédl se po nápisech na obchodech a na nevkusné Santa Clause uvnitř, silně by asi zapochyboval, jestli je v zemi české.

Klausovo ohánění irským referendem je zřejmě předzvěstí toho, že sám sobě chce nafackovat - pokud to už neučinil. Pro vytrvalého odpůrce jakéhokoli českého referenda náhle je jedno záhadné irské referendum svaté. U politika, který v ČR prosazuje právo silnějšího v politice i ekonomice, ale v EU právo silnějšího odmítá, se samozřejmě dají očekávat i jiné projevy schizofrenie.

Evropané, politici i prostí lidé, s hrůzou očekávají, co jim přinese české předsednictví EU, okořeněné hospodářskou krizí. Media chování "české chytré horákyně", která chce být Evropankou a přitom nechce, označují jako Schwejkiádu.

Situace EU je možná mnohem vážnější, než novináři uvádějí. Jak USA tak Rusko zavětřili rozdělování EU, proto s předstihem budují sféry vlivu. Na České republice je, jestli přispěje k udržení EU, zatne zuby a tak jako ostatní se smíří s evropským tržním socializmem, francouzskou arogancí a německou tupostí, nebo vyslyší Klause a opět padne do pařátů Moskvy. (jiří Krž,14.12.2008)

Kopřivy barvy khaki (25).

Předcházející část

Pýcha předchází pád
"Kdo nekrade, okrádá rodinu." Tuto poznámku kdysi v televizi pronesl jako kritiku společnosti Gustáv Husák. Aní v armádě se poctivost nepěstovala, i když to, čemu se v civilu říká krádež, na vojně se nazývalo přemisťování. Co se výstroje týkalo, tak to byla nekonečná řetězová reakce. Když se něco ztratilo, nezbývalo než to vzít jinde. Ovšem krádež tří štik z bazénu před hlavní budovou trochu vybočila.

Pytláctví je stará vášeň - ostatně bylo o něm napsáno nemálo knih a nafilmováno nemálo filmů. Na Třeboňsku, kde koupit rybu není problém, stále převládá názor, že koupená ryba není chutná. Je však třeba rozlišovat mezi vášní pytláků, jimž ke štěstí stačí celý den se brodit v bahně, aby přinesli domů dvě rybičky, které by si snadno za několik korun koupili, a mezi organizovanými zloději, kteří kvůli zisku vypustí a vyloví celý rybník.

Povaloval jsem se na posteli, po noční službě měl jsem měl spát. Sloužili jsme čtyřiadvacetihodinové směny, ve všední den se po směně většinou spát dalo, ale v neděli, když pořád někdo hulákal a s něčím mlátil, by to snad nedokázala ani mrtvola. Asi v půl deváté kdosi volal: "Pojďte se podívat na kapitální úlovek!"

Kolem kruhového bazénku, jehož průměr byl asi 4 m, už se těsnil houf vojáků. Plavaly tam tři štiky, žádné z nich k jednomu metru délky moc nechybělo. Jako polena do hranice. Obdivná slova zaznívala ze všech stran. Středem chvály byl také praporčík Mixa, zářící pýchou. Měl ten den na rotě jakýsi dozor, a tak před nástupem do služby si s prutem zajel na motorce k řece. Neustále opakoval, jakým způsobem se mu lov podařil. Bylo na něm vidět, že si připadá jako mistr světa v rybolovu.

I pohled na mimořádný rybářský úlovek se omrzí. Houf se rozešel užívat neděli v suchu pod střechou. Mixa se samozřejmě potřeboval pochlubit u co nejvíce lidí. Vydal se k důstojnickým bytovkám, vzdáleným asi půl kilometru. Podařilo se mu ovšem najít a vytáhnout do kasáren jen jednoho důstojníka, který však v "chytrostí" vydal za celý štáb, za všechny důstojníky, ale i většinu záklaďáků. Byl to zástupce velitele pro věci politické kapitán Strnad.

Když se přihnali k bazénu, Mixa nevěřil svým očím. Štiky tam nebyly. Politruk mu okamžitě začal vytýkat, že zesměšňování nadřízených je i mimo službu nevkusné a nedovolené a bude se muset disciplinárně řešit. A spěchal domů. Mixa se rozběhl k dozorčímu roty. Ten samozřejmě o štikách nic nevěděl. Praporčík se vydal na ložnice. Obcházel jednu za druhou: "Tak, hoši, už bylo srandy dost, kde jsou ty štiky?" Nikdo nevěděl. Jen krčení ramen. Vydal se prohledávat požární kádě, kanály, stoky a kdejaký kout. Bez úspěchu, jako by se země se štikami slehla.

Po obědě už se Mixa dal do prohledávání systematického. Štika není špendlík, aby se ztratila. Prohlédl umyvárnu, zašťoural do kotlů v kuchyni, prošel garáže. I hledání pod postelemi bylo neúspěšné. Následovala prohlídka skříní. Nic. Vojáci se tvářili lhostejně, ve skutečnosti se bavili. Mixa byl totiž padouch, který dostal spoustu lidí do arestu.

Mezi civilisty si nechal říkat "pane doktore", i když jeho nejvyšším vzděláním byl kovářský výuční list. K naší rotě přišel od Pohraniční stráže , kde dělal promítače v kině (byl kvůli nějakému přestupku propuštěn). Nestal se hned doktorem, nýbrž dostal funkci proviantního náčelníka. Když mu ve sklepě s otevřenými okny zmrzla fůra brambor, uznali velitelé, že nejméně škody může udělat jako zdravotník. Vojáků bylo dost, nebyla jich zřejmě škoda jako brambor. Právě v té v době, kdy jsem k odloučené rotě byl převelen, Mixa převzal ordinaci. Předtím prodělal několikadenní kurz ve vojenské nemocnici, byl povýšen a stal se lékařem pro více než sto lidí. Co celý den dělal v lékařské ordinaci, to mě tenkrát nezajímalo, jisté je, že tam měl tak asi jednoho pacienta za měsíc.

Neodvážil jsem se do Mixovy ordinace jít, ani když mi bylo hodně špatně. Kdo tam byl, vyprávěl horror. Byl to například parťák Venca, bodrý klatovák, kterému se na noze nehojila malá ranka. Od "doktora" Mixy si přinesl šedivou plechovou krabičku s mastí a německou etiketou. Nebylo těžké přečíst, že se jedná o mast na omrzliny, z roku 1942, a pochopit, že jde o zásoby wermachtu, které se nedostaly ke Stalingradu (Volgogradu), a patrně uvázly na českém území.

Ač Mixa byl vojenský "doktor", nevyhnul se dvěma základním vojenským chorobám: věčné žízní a nedostatku peněz. Léčil se tím, že se potuloval po hospodách, do kterých načerno chodili záklaďáci. Do basy se nikomu nechtělo, a tak hoši upláceli. Pivo sice stálo jen 1,20 Kčs, ale měsíční žold 75 Kčs nebyl bezedný. Tak se stávalo, že o někom, kdo byl venku načerno, velitel roty věděl, o někom ne. Informátor byl jasný. Minimální taxa byla 14 dní v týnské věznici.

Ač se Mixa vší silou a všemi možnými prostředky snažil ztracené štiky najít, prosil, vyhrožoval, štiky prostě nebyly. Po setmění hledání vzdal.

Měl jsem tušení, že ve výlovu štik má prsty parta "provianťáků", která v garážích často pořádala hostinu z toho, co se právě podařilo ulovit, od vlaštovek až po kočky a psy. Že štiky vylovili a zabalili do dek jsem pochopil, ale jakým způsobem deky dostali do uzamčeného intendančního skladu, a potom ven, to jsem se nikdy nedozvěděl. (M.Veselý)

Pokračování

Lesy ČR a kůrovec

Lesníci státního podniku Lesy České republiky – i přes nepříznivou prognózu s vývojem kůrovce v letošním roce – prevencí zabránili kůrovcové kalamitě. Podle kalamitního základu, tj. množství kůrovců připravených k jarnímu rojení, očekávali, že kůrovec letos napadne 1 500 000 m dřeva. Zásluhou řady přijatých preventivních opatření zpracovali 1 008 000 m dřeva.

„Naši pracovníci opravdu situaci s kůrovcem nepodcenili a systematicky se celý rok aktivně věnovali vyhledávání kůrovcových ohnisek, která by ohrozila okolní les. Touto cílenou péčí a následnou včasnou asanací tak více než 400 000 stromů zůstane žít,“ uvedl Jiří Novák, generální ředitel Lesů České republiky, s. p.,

Prevenci rozšíření kůrovce založili na několika pilířích. V průběhu zimních měsíců lesníci důsledně dohledávali v porostech stromy, které byly napadeny v předešlém roce. Od února postupně instalovali na vhodných místech lapáky – záměrně pokácené zdravé stromy, které se následně staly pastí na kůrovce. Těchto lapáků nakonec pokáceli 230 000 kusů. Jako lapáky v maximální možné míře využívali také vichřicemi pokácené stromy. Šíření kůrovce měly zabránit feromonové lapače, kterých bylo instalováno na 48 000 kusů. Základem prevence však bylo napadené dřevo co nejrychleji zpracovat a odvézt z lesa tak, aby líhnoucí se brouci nemohli ohrozit zdravé stojící stromy. Toto se ve spolupráci se smluvními partnery, kteří na daných smluvních územních jednotkách pracovali, dařilo.

Výsledkem je, že na spravovaném území se situace s kůrovcem zlepšila nebo nezhoršila. Jsou však i regiony, kde se letos kůrovec rozmnožil. Po řadě let tak zvaného základního stavu, kdy nevznikají významné škody, letos došlo k vzestupu kůrovce na Plzeňsku, Karlovarsku a Královéhradecku. Tedy v oblastech, které byly v největší míře poničeny orkánem Kyrill. V těchto regionech budou muset zejména v příštím roce skutečně důslednou prevencí zabránit masivnímu rozšíření.

Na základě letošního vývoje se i pro příští rok dá očekávat cca 1 500 000 m kůrovcem napadeného dřeva. Pokud budou preventivní opatření tak efektivní jako letos, je reálná šance, že toho číslo bude opět pouze kolem 1 miliónu m .(Zdroj:Agris,12.12.2008)

Kde asi skončil zlatý poklad z roku 1968 ?

Když Alexander Dubček v roce 1968 československé obyvatelstvo vyzýval k utahování opasků, že ekonomika státu je na tom dost špatně, našel se kdosi, kdo kvůli posílení české koruny vyhlásil sbírku peněz, zlata a zlatých předmětů.

V úžasné euforii Pražského jara byli lidé kvůli návratu Československa mezi vyspělé státy ochotni vzdát se čehokoli. V krátké době mimo 273 milionů korun, vybraných v hotovosti, věnovali státu velké množství úlomků zlata a zlatých předmětů. Zlato i peníze byly jako státní poklad uloženy v trezorech Státní banky. Dnešním pohledem se to jako příliš velká částka nejeví, je však nutno brát v úvahu, ze tehdy se platy pohybovaly okolo 1.500 korun. Navíc v důsledku znárodnění a kolektivizace lidé nesměli mít majetek a nemovitosti, neměli ani úspory - stále doléhaly následky okradení při měnové reformě v roce 1953.

Vstup cizích vojsk zmařil všechny naděje na svobodu země, sbírka se minula účinkem. Normalizátoři, hlavně ti slovenští, na sbírku ovšem nepomněli, a tak v roce 1972 se politici o ni částečně podělili a poklad převedli do státních rozpočtů. ČSR dostala 165 milionů, SSR 83 milionů. Zůstalo nerozdělených ještě 71 milionů korun. Ty byly v roce 1978 převedeny do státních aktiv a rozrůstaly se o úroky, které v roce 1990 měly dosáhnout 30 milionů korun.

Potom přišla privatizace bank. Proto by možná bylo zajímavé dozvědět se, co se s fondem stalo, kolik by po znehodnocování koruny inflaci mělo na něm být. Částka ve fondu by jistě byla zcela bezvýznamná proti částkám, o které při zhasnutí světla stát přišel. Není snad veřejným tajemstvím, že proti některým zbohatlíkům té doby je Franta Procházka chudým kapsářem?

Sokolové, a tělovýchova před rokem 1938.

Komunistický převrat v roce 1948 velmi citelně postihl také československou tělovýchovu. Komunisté chtěli mít pod kontrolou každý pohyb občanů, tedy i sport a tělovýchovu - a nejednalo jen o reprezentaci a vrcholový sport - nebezpečím pro ně byl i nejmenší vesnický tělocvičný spolek. Sjednocením byla dobrovolná tělovýchova prakticky zlikvidována, protože bývalí zkušení cvičitelé a organizátoři se do sjednocené tělovýchovy politicky nehodili.

V roce 1955 se komunistický režim pokusil využít strahovský stadion a uspořádal I. celostátní spartakiádu, akci, jejíž masovost byla zaručena účastí školní mládeže (nácvik se stal součástí vyučování) a armády. Název "Spartakiáda" údajně vymyslel už v roce 1921 J.F.Chalupecký, pro Federaci dělnických tělovýchovných jednot. Sportovní slavnosti pod tímto názvem se konaly i v Sovětském svazu.

Před rokem 1939 býval nejpočetnějším tělocvičným spolkem Sokol, který sdružoval 630.000 lidí ve 3.200 jednotách. Byl založen v roce 1862 z podnětu univerzitního profesora dr. Miroslava Tyrše. Prvním starostou Sokola se stal Jindřich Fügner, který Sokolu daroval moderně vybavenou tělocvičnu. Sokol, po roce 1918 oficiálně Československá obec sokolská, byl prestižní společenskou organizací - členy byli významní umělci, vědci a politici (např. T. G. Masaryk). Sokol měl mnoho jednot mezi krajany v zahraničí. Zásluhou Sokolských sletů a vynikajících sportovních výkonů družstev i jednotlivců měl Sokol ve světě znamenitou pověst.

Jakousi vedlejší větví Sokola bývala Selská jízda, založená v Podkrkonoší v roce 1925. Byli to členové Sokola - rolníci, podmínkou členství byla jízda na koni, činnost v chovu koní a výcvik střelby v Národní střelecké jednotě.

Jestliže Sokol si dobyl velké obliby hlavně na venkově, v průmyslových městech byli dělníci organizováni v Dělnických tělocvičných jednotách, organizaci založené v roce 1894 v Julianově u Brna. DTJ měly 115.000 členů v 1.200 jednotách.

Další početným tělovýchovným spolkem byl Československý Orel. Tato organizace, založená v roce 1896, patřící k mezinárodnímu hnutí (hlavně Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Maďarsko, Polsko), se svou činnost přizpůsobovala katolickým náboženským myšlenkám. Celkem měl Orel 120.000 členů, z nich dvě třetiny byly na Moravě. Orlové předváděli své cvičení při orelských sletech.

V roce 1921 se od Dělnických tělocvičných jednot oddělilo komunistické dělnictvo a vytvořilo Federaci dělnických tělocvičných jednot, která po sjezdu III. Internacionály zavrhla tělocvičnou soustavu sokolskou a přijala soustavu sovětských komunistů. V FDTJ bylo organizováno 40.000 osob, ve 40 jednotách.

Protože činnost této organizace byla zaměřena na politiku (revoluce), nesměla v ní být cvičena školní mládež. FDTJ se v roce 1922 pokusila poškodit I. dělnickou olympiádu na Letné, když ve stejnou dobu Na Maninách uspořádala I. spartakiádu. Zasáhly však státní orgány, které provokaci komunistů zakázaly.

Několik dní po založení Sokola byl v roce 1862 v Praze založen německý tělocvičný spolek Deutscher Turnverein, v roce 1890 vznikl dělnický spolek Arbeiter Turnverein. Před rokem 1938 bylo v těchto tělocvičných organizacích asi 120.000 lidí, v 963 jednotách. Na konci 19. století vznikl další německý tělocvičný spolek katolický Christlich deuscher Turnverein, který měl asi 12.000 členů.

Na rozdíl od komunistické FDTJ žádný s těchto německých tělocvičných spolků oficiálně neprojevoval nepřátelství proti československému politickému systému a proti československému státu. Později se ojediněle vyskytly německé nacionalistické skupiny, které se do tělocviku snažily vpašovat staré německé buršáctví.

Českou nacionalistickou politiku se prostřednictvím tělovýchovy snažila propagovat organizace Tělovýchovné odbory národně socialistické. Měla asi 10.000 členů a jejím předsedou byl Václav Klofáč.

Poslední prvorepublikovou tělocvičnou organizací byla židovská Makabi. Jednalo se o pokrokové spolky, které provozovaly tělocvičnou, sportovní, taneční a zdravotní činnost. Měly 14.000 členů sdružených ve 42 jednotách.

Stávková pohotovost rakouských pošťáků.

Stávkovou pohotovost vyhlásili dnes o půlnoci poštovní odbory v Rakousku. Protest je zaměřen proti uzavírání poštovních úřadů, propouštění zaměstnanců a také proti ztrátě monopolu, že poštovní služby by v Rakousku mohly provádět soukromé firmy.

Do roku 2015 má být v Rakousku uzavřeno asi 1000 poštovních úřadů, propuštěno má být asi 9000 poštovních zaměstnanců. V Dolních Rakousech má být uzavřeno asi 319 poštovních úřadů a propuštěno 660poštovních zaměstnanců. Tyto počty zřejmě nejsou konečné

V zájmu dalších úspor chtějí poštovní manažeři spustit liberalizaci poštovních služeb v roce 2011. Od tohoto roku budou moci doručovat dopisy i jiné firmy. Doručování zásilek je pro rakouskou poštu jedním z největších příjmů (za tři čtvrtiny roku 2008 měla zisk 103 milionů euro).

Spolkový ministr pro infrastrukturu Werner Faymann tvrdí, že do konce června 2009 žádná pošta uzavřená nebude. K propouštění zaměstnanců však určitě dojde, protože požadavek na odmítnutí poštovní reformy v parlamentu neprošel.

Dozorčí rada nejvyššího poštovního kontrolního úřadu bude zeštíhlení pošty projednávat do konce roku. Jaké poštovní úřady budou v roce 2009 uzavřeny se rozhodne na schůzi 11.prosince 2008. Potom to bude oznámeno obcím a dotyčným komunitám.

Ředitel rakouské pošty Weis však zůstává neoblomný, nadále do budoucnosti plánuje uzavření dvou třetin poštovních úřadů. Co se týká zaměstnanců má prý určitý sociální plán.

Mléčná krize vrcholí?

Ještě před rokem na Slovensku převládalo přesvědčení, že výroba mléka bude pilířem zemědělství. Rok s rokem se sešel, a všechno je jinak. Nákupní cena mléka se vytrvale propadá. A zlepšení není na obzoru.

Od 1.ledna 2008 do konce října se nákupní cena mléka snížila o 21 procent, 9,56 Sk za litr (8,12 Kč). V listopadu 2008 však mlékárny vyplácely jen 8,10 Sk (6,88 Kč).

„Historie nás učí, že každá reforma a krize se nejvíc projevovala na hřbetu sedláka. Vidíme to i dnes, když odbytové problémy ani sektor výroby mléka nevynechaly. Nebylo by dobré, kdyby podobné problémy postihly i chovy prasat, " říkají slovenští zemědělci.

Přebytek mléka postihl nejen Slovensko, problémy s nízkou výkupní cenou mají téměř všechny evropské země. K velkým veřejným protestům se chystají rolníci v Německu, Francii, Belgii, Holandsku, Velké Británii a v řadě dalších států. Slovenští zemědělci zatím mlčí, ale to neznamená, že by byli spokojeni.

"Něco musíme podniknout, jinak s námi bude konec", říká Vladimír Chovan, předseda Slovenského svazu výrobců mléka, "v loňském roce jsme na litru mléka prodělali 0,95 Sk (0,80 Kč), letos to bude ještě horší. V roce 2005 bylo na Slovensku 820 velkých dodavatelů mléka, dnes je jich jen 680. Tento počet se určitě ještě sníží."

Mléčná krize údajně postihuje také slovenské mlékárny, které podle předběžných odhadů v letošním roce utrpí ztrátu 300 milionů Sk (255 mil. Kč). Mlékárny řeší nadbytek surového mléka jeho prodejem do Rumunska, přičemž ztrácejí na litru 2 koruny. Kdyby prý mléko zpracovávaly (např. na sýry) měly by ztráty ještě větší.

Prvovýrobci i zpracovatelé se shodují v tom, že slovenská vláda musí situaci řešit nějakými opatřeními, jinak se mléčný sektor neudrží nad hladinou. Požadavkem slovenských mlékařů je změna legislativy, aby v obchodech, kde se prodávají mléčné výrobky, nebyly prodávány alternativní potraviny, které obsahují umělé náhražky složek mléka.

V rámci EU by měla být přijata přechodná opatření na regulaci trhu s mlékem (intervenční opatření, exportní podpory atd.). Jiný způsob, jak by Brusel mohl kompenzovat ztráty ve výrobě mléka, by mohla být subvence na nákup krmiv. Pokud v ceně mléka nedojde k obratu, čekají mléčný sektor smutné časy. K nejvíce postiženým budou patřit slabě kapitálově vybavení slovenští zemědělci. (Zdroj:Rolnické noviny,3.12.2008)

Co znamenala zkratka NF ?

Pětačtyřicet poválečných let byla zkratka NF označením instituce, o které veřejnost sice věděla, ale její strukturu nechápala. Prostřednictvím Národní fronty nějakými více či méně známými kanály proudily peníze ke všem dobrovolným, polostátním i státním společenským organizacím, od chovatelů drobných zvířat až po politické strany. "Činnost každého spolku je podporou strany," tajemně řikali někteří komunisté.

Národní frontu dne 29. března 1945 v Moskvě založili, za souhlasu exilového prezidenta Beneše, českoslovenští komunisté. Jejím prvním předsedou se stal Klement Gottwald.

Už podle jejího vzniku je zřejmé, že NF byla ušita na míru komunistů a stala se převodovou pákou KSČ, která všechny organizace Národní fronty řídila. Výsledkem byla "pacifikace" politické scény, neboť "velká strana" si "malé strany" dokonale podřídila. Až na některá krátká časová období předsedou NF byl vždy předseda či generální tajemník KSČ. Projevovalo se to při obsazování míst ve vládě a státních institucích, záleželo jen na vůli či nevůli "velké strany", kdo z nekomunistů ve vládě bude a kdo ne. Po roce 1948 měli alespoň jednočlenné formální zastoupení lidovci, socialisté a slovenské nekomunistické strany, v létech 1969 až 1989 už zemi řídili jen komunisté.

V osmdesátých letech ročně disponovala Národní fronta 2,2 miliardami korun ze státního rozpočtu. Nejvíc peněz oficiálně nečerpala KSČ, jak se mnozí domnívali, ale tělovýchova, která dostávala přes 1 miliardu Kčs. Kdo toto období pamatuje, ví, jak skromně tělovýchova žila, že peněz na sportoviště a vlastní sportovní výchovu mládeže a rekreační sport se nedostávalo, ale na rozdíl od současnosti se alespoň na přežití sportovních oddílů peníze vždy našly. Na druhé straně se penězi plýtvalo při spartakiádách a při výjezdech reprezentantů do zahraničí, když je doprovázely štáby funkcionářů, jejichž počty často převažovaly počty sportovců.

Druhým největším příjemcem peněz od Národní fronty byl Socialistický svaz mládeže, který dostával 650 milionů Kčs. Z těchto peněz zřejmě byly financovány konference, schůze a výjezdy do zahraničí, a část šla na provoz administrativy.

Svaz požární ochrany dostával 60 milionů korun, což vzhledem k prospěšné činnosti a zachráněným hodnotám by nebyly vyhozené peníze, ani kdyby jich bylo pětkrát tolik. Dalším příjemcem byl Svaz československo-sovětského přátelství, který dostával 40 milionů ročně. K čemu tyto peníze sloužily, mělo tušení jen málo lidí. Bez zajímavosti není, že tato organizace jen se skřípěním zubů přijímala Gorbačovovu perestrojku .

Po 40 milionech rovněž dostávaly Svaz družstevních rolníků, jemuž navíc každý člen JZD odváděl 1 procento ze mzdy, dále Československá vědeckotechnická společnost, Červený kříž a Svaz invalidů. Socialistická akademie dostávala 30 milionů korun, Svaz protifašistických bojovníků 25 milionů a Čs. svaz novinářů 10 milionů. Kulturní svazy a zájmové společenské organizace dostávaly 2 až 8 milionů. Jedinou velkou organizací, která od státu nechtěla žádné peníze, byl Československý svaz žen, který veškerou svou činnost financoval z provozu nakladatelství Mona.

Z formálně fungujících politických stran Československá strana lidová (60.000 členů) dostávala 9 milionů, Československá strana socialistická (16.000 členů) dostávala 5 milionů, Slovenská strana obrody (1.000 členů) dostávala 4 miliony a Slovenská strana slobody (1.900 členů) 7 milionů korun.

Mezi příjemci peněz od Národní fronty chybějí další dva velcí budulínci, a sice KSČ a ROH. Ti nečerpali peníze z NF, ale přímo ze státního rozpočtu. KSČ dostávala 370 milionů korun a ROH 350 milionů. Odbory tyto peníze požívaly především na správu nemocenského pojištění, na činnost inspektorů práce a na "výběrovou" rekreaci svých členů.

Kdo by chtěl předlistopadové výdaje na činnost "společenských organizací" porovnávat se současností, měl by počítat s rozdíly v hodnotě peněz a uvedené údaje násobit asi deseti.

Mrzutý strýček Václav.

V prestižním britském týdeníku The Economist byl předevčírem publikován článek "Mrzutý strýček Václav" (myšlen Klaus). V předposledním odstavci je česká příprava na předsednictví v EU charakterizována: "Nálada v pražských vládních kruzích připomíná rodinné přípravy na svatbu, proti které se staví patriarcha. Někteří doufají, že stařešina dá přednost rodině a zůstane zticha. Jiní vědí, že zticha nebude. Když toto se dá dohromady se stařešinovou slabostí být středem pozornosti, celá rodina s úzkostí čeká, jakou trapnou scénu nevyzpytatelný strýček před hosty vyvolá."

Náhodou v pátek večer článek objevíte, a tak místo sledování Mikulášů a čertů se dáte do překladu. A necháte si zvlášť záležet. Potom vám internet přichystá překvapení, protože článek se objeví na několika českých zpravodajských portálech, které v době, kdy se moříte s českými formulacemi, převzaly ho bez námahy z ČTK. Život tropí hlouposti.

Včera ráno článek prošel snad všemi českými medii, takže jeho obsah je dobře znám. Podstatou článku je nediplomatické vystupování českého prezidenta Václava Klause, který ve vztahu k evropským politikům ztrácí veškeré zábrany a jako býk v koridě se vrhá po všem, co by mohlo připomínat vlajku Evropské unie.

O způsobech vystupování českého prezidenta není třeba příliš se zmiňovat. Jsou všeobecně známé a je možné, že by k nim nejvíce připomínek měli psychiatři. Měli by možná jednat rychle, co když prezident příště kvůli jedovatým narážkám diplomatů vyhlásí ostatním státům EU válku? Ústava ho k tomu opravňuje, a při jeho labilní vztahovačné mentalitě hospodského rváče z Horní Dolní může země očekávat nejednu veselou chvilku. Těžko najít odpověď na to, proč si může dovolit takto poškozovat Českou republiku? Koho zastupuje?

Tomu, že by Klausův euroskepticizmus gradoval jen v zájmu nějakého českého chrapounského nacionalizmu a pragmatizmu, se příliš věřit nedá. Při důkladnějším prověření jeho důvěrných vztahů s Putinem by se možná nějaká odpověď našla. Idea silného a prosperujícího Východu není ani v tomto případě nic nového. Bylo přece známo, že někteří vedoucí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV v roce 1989 připravovali československou perestrojku jako součást reformy RVHP. A dnes se v Rusku točí velké peníze, které právě ve střední Evropě nenechávají staré přátele v klidu. (jiří Krž,6.12.2008)

Sociálně spravedlivé poplatky.

V Německu nemají nějaké Cikrty či Julínky, a tak sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.

V ČR je za sociálně spravedlivé vydáváno to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: - hranice 5000 Kč pro každého. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů.

V SRN se platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %).

V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy.

Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu.

Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).

Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám.

Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.

Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.

Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. (Zdroj: Britské listy 5.12.2008 )

Kvalitní potraviny-šance pro malozemědělce.

Kvalita, domácí původ a čerstvost potravin jsou nejlepší reklamou prodeje potravin přímo od zemědělce. Podle průzkumu mezi spotřebiteli v Rakousku přibývá lidí, kteří pravidelně nakupují potraviny u sedláků: 27 % dotázaných kupuje přímo ve dvorech alespoň jednou týdně, 28 % nakupuje nejméně jednou měsíčně. Nakupují hlavně vejce, brambory, ovoce, zeleninu a částečně maso. Kdysi tradiční zemědělské produkty, jako je mléko a všechny druhy masa, už se přímo neprodávají.

Propagaci přímého prodeje potravin ze dvora zahájila rakouská zemědělská komora před deseti léty. Záměrem bylo nejen na možnost nákupu čerstvých potravin upozornit zákazníky, ale inspirovat zemědělce k domácímu zpracování produkce, tak aby potraviny spotřebitel dostal v nejvyšší kvalitě.

Rozhodujícím důvodem, proč lidé nakupují potraviny přímo u sedláka, je jejich čerstvost, zaručený původ a vysoká kvalita. Pravidelně přímo ze dvora prodává 1.350 rakouských sedláků.

V minulém roce byly v Rakousku na selských dvorech, na tržnicích a prostřednictvím drobných vesnických maloobchodníků prodány potraviny v hodnotě okolo 300 milionů euro. To je 6 % výdajů, které rakouské domácnosti vydávají na potraviny. Tento stav by se mohl ve prospěch zemědělců výrazně změnit, kdyby veřejnost byla lépe informována a kdyby tuto možnost prodeje produkce využívalo větší množství zemědělců.

Starosti s rekordní úrodou na Ukrajině.

"Když se neurodí, je to špatní, když se urodí moc, je to horší," říkávali staří hospodáři. Letošní celosvětovou nadúrodou obilí je obzvášť postižena Ukrajina. Sklady jsou plné obilí. Ukrajinská obilní asociace (UGA) vyzvala vládu, aby při řešení nadbytku obilí přijala opatření na podporu vývozu.




Prezident UGA Vladimir Klimenko oznámil, že v letošním roce byla sklizeň obilovin na Ukrajině rekordní. Bylo sklizeno 53,5 milionu tun, předpokládala se sklizeň 26 milionů tun. (V ČR bylo sklizeno 8,43 milionů tun, což je o 1,5 mililionů tun více než v roce 2007) Z Ukrajiny bylo zatím exportováno asi 10 milionů tun obilí, ještě by bylo třeba vyvézt nejméně dalších 10 milionů tun. To bez podpory vlády nebude možné.

Klimenko varoval ukrajinskou vládu, že pokud alespoň toto obilí nebude exportováno, letošní nadměrné zásoby budou v příštím roce znamenat pro producenty ekonomickou katastrofu.

Ukrajina musí napodobit Rusko a Kazachstán, jejichž vlády export obilí silně dotují. Měly by také být sníženy celní sazby na železnici. Kromě toho by ministerstvo financí mělo vývozcům vrátit DPH ve výši 80 milionů.